Lenka Klicperová získala třetí cenu v mezinárodní fotografické soutěži Exposure One Award

„Když to shrnu, byla jsem v novinářské euforii a nebezpečí jsem příliš nevnímala. Ale auto s vojáky jedoucí kousek před námi dostalo ránu. Soustředila jsem se na práci, na nic jiného,“ říká Lenka Klicperová o fotografii „Cesta na frontu“.

Můžete nám prosím říci více o vzniku vašeho vítězného snímku?

Zrovna jsem přijela do vesnice Terny, kterou právě dobyla ukrajinská armáda. Rusové byli jen kousek odtud a ještě se nechtěli tohoto území vzdát. Stále jsme byli pod dělostřeleckou palbou. Ve vesnici stále leželo mnoho mrtvých těl Rusů, ukrajinská mrtvá těla již byla odvezena. Vypadalo to jako za druhé světové války.

To je neuvěřitelně dojemný, působivý obraz. Povězte nám, jaké emoce provázely pořízení takové fotografie. Co se vám honí hlavou?

Pracoval jsem horečně a nevnímala, co se v tu chvíli děje kolem mě. Dokumentovala jsem jedno z dosud posledních vítězství Ukrajiny. Jsem novinářka na volné noze, takže musím nabídnout text, fotografie a video. Přepínala jsem mezi fotografováním a natáčením a dělostřeleckou palbu jsem příliš nevnímala. Všude se toho dělo tolik. Ukrajinci se o nás moc nestarali, nikdo nám nic nezakazoval. Kdo měl odvahu, byl tam. Ale moc jiných novinářů jsem tu neviděla. Teď, když ukrajinská armáda nepostupuje, je to mnohem těžší. Když o tom přemýšlím, říkám si, že jsem byla blázen a hodně jsem riskovala. 

Raketa na snímku přistála před námi několik minut předtím, než jsem ji vyfotila. 
Přesto jsem řidiči řekla, aby zastavil, že potřebuji udělat dobrou fotku
 a musím vystoupit z auta. Kolem nás projížděli vojáci a gestikulovali,
 že jsme se zbláznili a křičeli na nás, ať vypadneme, že se ostřeluje silnice.

 

Když to shrnu, byla jsem v novinářské euforii a nebezpečí jsem moc nevnímala. Ale auto s vojáky jedoucí kousek před námi dostalo zásah. Soustředila jsem se na práci, na nic jiného.

 

Kdo měl dost odvahy, byl tam. Ale mnoho dalších novinářů jsem tu neviděla... 
Když o tom přemýšlím, myslím, že jsem byla blázen a hodně jsem riskovala.

 

Co byste ještě chtěla lidem říct o práci na frontové linii?

Být na frontě na Ukrajině je nesmírně nebezpečné. Pracovala jsem už v mnoha konfliktech - od Afriky po Afghánistán, Náhorní Karabach, Irák a Sýrii, ale nikde to nebylo tak nebezpečné jako tady. A riziko se stále zvyšuje, protože na bojišti se používají tisíce a tisíce bezpilotních letounů. Každá fotografie pořízená na frontové linii je pro fotografa vykoupena obrovským rizikem. Proto jsem tak ráda, že riziko bylo vyváženo alespoň pozorností porotců v mezinárodních fotografických soutěžích.

Kdo jsou fotografové, umělci nebo tvůrci, kteří vás inspirují?

Mám to štěstí, že někteří z nich už patří mezi mé přátele, potkali jsme se na frontě a zažili spolu leccos. Například legenda české válečné fotografie Antonín Kratochvíl, Eddy van Wessel nebo Patrick Chauvel, se kterým jsem seděla v jednom krytu na začátku války, když Rusové ostřelovali Žytomyr. Ale líbí se mi i práce Nicole Tung nebo Lynsey Addario. Nesmírně obdivuji práci ukrajinských válečných novinářů - dvojice Libkos nebo dvojice Maloletka-Černov, kteří odvedli skvělou práci v obleženém Mariupolu. Nevím, jestli bych na to měla odvahu.

S jakými fotografy, umělci, tvůrci či jinými lidmi byste si rád popovídala?

Ráda bych si znovu popovídala s některými z výše zmíněných fotografů nebo se setkala s těmi, které ještě osobně neznám - například s Jevgenijem Maloletkou. Jednou jsem se s ním krátce setkal v Praze, ale kdybych mohla, určitě bych si s ním ráda dala kávu nebo poseděla v zákopu!

Na čem pracujete dál?

V současné době pracuji na svém nezávislém portálu Reportérky. Jsme čtyři ženy, každá máme svá témata, já samozřejmě hlavně ta válečná. A také se chystám znovu na Ukrajinu. Poslední více než dva roky se můj život skládá z cestování na Ukrajinu a zpět, trávím tam spoustu času.

Jaké je vaše vysněné téma?

Konkrétní sen nemám, ale chtěla bych pokračovat ve své práci a odvádět ve válečné zóně ještě lepší práci než dosud. Chtěla bych se zlepšovat, posouvat se dál. A mít štěstí, že přežiju.