Dnes, 23. února, v předvečer čtvrtého výročí tzv. polnomasštábky, tedy široké invaze ruských vojsk na Ukrajinu, jsem narazila na tento text: „…jen za kurský epos získalo pět hrdinů z mých reportáží Zlaté hvězdy. Ale hrdinové nejsou jen ti, kdo si zaslouží vysoké hodnosti. Hrdinové každodenně konají svoje činy – všichni ti, kdo dnes nosí stužku. Bojovníci z celé země, dobrovolníci, útočníci, průzkumníci, tankisté, dělostřelci, operátoři dronů, spojaři… Noví hrdinové Velkého Ruska, kteří brání zájmy své vlasti. Příklad statečnosti, odvahy a obětavosti. Všechno nejlepší k svátku, drazí obránci vlasti!“

Tento text nazvaný Čas pravých hrdinů, napsal Rus Alexandr Koc, novinář Komsomolské pravdy. Potkali jsme se kdysi v Náhorním Karabachu, kde také reportoval ze strany napadených Arménů. Pro něj jsou Rusové útočící na Ukrajině obránci vlasti a hrdinové Velkého Ruska. Tím se myslí prostor, do kterého by měla spadat také Ukrajina. Bez ohledu na to, že to byl a je suverénní stát, jehož napadením Rusko naplivalo na všechny mezinárodní standardy či mezinárodní právo.

Kocovi hrdinové, kteří dnes slaví svůj svátek, pronikají kromě Krymu na Donbas, do Chersonské a Záporožské, i do Charkovské oblasti. Ničí sousední zemi nejen tím, že si ji přivlastňují, ale ničí životy všech – civilistů i vojáků. Civilistů, kteří byli nuceni stát se vojáky.

Nejhorší je, že Koc tomu možná sám i věří. Neúnavně reportuje z bojových linií, podobně jako to dělám já z těch ukrajinských. Asi to má snazší, protože Rusko ví, že potřebuje lidi jako je on.

Kdo je tady hrdina?

Ruští hrdinové mají na svědomí rozvrat celé Ukrajiny. Byť prezident Zelenskyj prohlásil, že Ukrajina neprohrává, je to celé složitější. Čtyři roky války zemi vyčerpaly a konec je stále v nedohlednu – stejně jako před rokem, dvěma, třemi…

Pro mě je pořád hrdinou ten, kdo se brání agresi. Ten, kdo jen trpně nepokrčí rameny a neskloní hřbet. Myslím, že Češi by se spíš klonili ke sklánění se, ale třeba se mýlím. Ukrajinci to neudělali, proto jsou pro mě hrdinové, bez ohledu na to, jak to dopadne. A ono už to moc dobře dopadnout nemůže. Většina obyvatel země trpí – fyzicky i psychicky. Někoho ztratili, často manžela, otce nebo syna. Tato traumata jsou neskutečně hluboká a budou s těmi, kdo je prožívají, do konce. Budou s dětmi, které ztratily rodiče. Mnoho vztahů se rozpadlo, muži jsou ve válce, ženy v zahraničí, vidí se jednou za rok. Dvě třetiny dětí chodí do školy jen online. Co bude s touto válečnou generací? Jen připomenu, že válka plynule navázala na covidová opatření, takže mnohé z dětí nechodí už šest let normálně do školy. To je obrovská ztráta, kterou nepůjde jen tak zacelit. Miliony lidí musely uprchnout, statisíce jsou mrtví nebo zmrzačení. Zemřeli dávno ti nejlepší, elita národa, kteří šli bránit svoji vlast, bez ohledu na to, jaká je. Není dokonalá, je v ní spousta korupce a lidí, kteří válku vzali jako dobrý byznys. Vydělávají na ní. Politici v čele se Zelenským nejsou s to se s korupcí vypořádat. Pokud už se vyskytne nějaký skandál, jeho „hrdina“ se zkrátka někam uklidí. Není pohnán před soud, nenese odpovědnost. Všimli jste si, kde bojuje prezidentův poradce Jermak? Nevšimli? Ano, je to prosté – protože nikde nebojuje, navzdory prohlášením, která učinil, když se musel stáhnout z pozice poradce prezidenta, nejvlivnějšího muže Ukrajiny.

Lézt jako Rus

Toto je ta odvrácená strana Ukrajiny. Trápí mě a trápí i většinu Ukrajinců. Jen s tím zatím nedokážou účinně bojovat. Také proto, že před sebou mají „hrdiny Velkého Ruska“, kteří pořád lezou dál a dál. Po stovkách metrů, padají, přicházejí další a další. Ukrajinci odolávají, co to jde, ale pak přijde okamžik, že to už ani při nejlepší vůli a statečnosti nejde. Taky mezi Ukrajinci nejsou jen hrdinové, ale i ulejváci a vyžírkové.

Ale já jsem potkala víc těch hrdinů. Většinou v bojových zónách na Donbase. Vojáků odvážných jako byl třeba Kobra, který zahynul pár dní potom, co jsem o něm natočila kratičkou reportáž. Jeho fotku najdete v úvodu k tomuto textu. Od počátku války slýchám, kam přijedu: “…a pamatuješ si na… (jména se mění)? Tak ten už nežije, zabili ho tam a tam…”

Ti, kteří to nemohli strpět

Svoje životy položili i Češi, kteří se připojili k boji Ukrajinců. Proč? Ne proto, aby si vydělali peníze, nebo proto, že je otrávila proukrajinská propaganda. Protože nedokázali strpět nespravedlnost. Oni tam nemuseli být. A přesto byli. Některé jsem poznala letmo, jeden byl z mých dobrých přátel. Martin Krejčí Taylor, který tam zachránil desítky životů, než sám padl. Chybí mi, přesto vím, že on by nic neudělal jinak a kdyby se měl dnes rozhodnout, půjde do toho znovu.

Nedokážu se asi smířit s tím, jak se proměňuje náhled společnosti na to, co je podstatou této války. Napadení Ukrajiny Ruskem, ne opačně. Kolik se rozmáhá zla i u nás, a to zlo zasévá Rusko a jeho propaganda. Kolik nenávisti tato válka plodí mezi těmi, kteří sedí doma a pozorují ji na sociálních sítích. Kolik žluči a hnusu jsou schopni každý den vyvrhnout do online prostoru. Toto jsou také důsledky války. Polarizace společnosti a růst nenávisti. Ta je vždy předehrou ke skutečnému násilí.

To bude velký problém i na Ukrajině, až to jednou skončí. Předpokládám, že Ukrajina v nějaké formě přežije. I dnes je v ukrajinské společnosti mnoho těch, co nebojují, ani nepomáhají. Co se stane, až bude po válce a oni spolu budou muset žít? Co se stane se všemi traumatizovanými vojáky, kteří po tolika letech už ani nebudou schopni normálního života?

Ale my se provinili také…

Na vině je putinovské Rusko. Ale my jsme se provinili také. Neudělali jsme dost, abychom tomu zabránili. Mohli jsme udělat víc. A tím nemyslím posílání vojáků z Evropy či Ameriky, mohli jsme dodat větší podporu, aby se Ukrajina ubránila sama. Válka se dá vybojovat jen bojovými prostředky, pokud máte před sebou soupeře, který se nechce dohodnout. A krach mírových jednání je toho jasným důkazem.

Donbas, to je to klíčové území, které zůstává a zůstane hlavní překážkou příměří. Rusko ho chce. Ukrajinci vědí, že jeho odevzdáním se vydají do rukou nepříteli. Bez Donbasu budou bez obrany. A přijdou další celospolečenské potíže. Řekněte desetitisícům vojáků, kteří čtyři roky krváceli, jejichž spolubojovníci a kamarádi padli, že ten zbytek bez boje nechají Rusům. To bude možná první krok k válce občanské.

Odevzdat toto klíčové území jen proto, že ho Rusko chce, je další hřebík do rakve budoucí Ukrajiny.

Kdyby válka skončila před dvěma lety, vyšla by z ní Ukrajina silná a zocelená. Po čtyřech letech ale čelí obrovské krizi. A do toho se jeden z jejích klíčových spojenců, USA, postupně mění ze spojence v protivníka. Pomoc napadené zemi bude jen a jen na Evropě.

Ale vraťme se k hrdinům, ještě je tu spousta dalších. Čest všem těm statisícům lidí, kteří sami aktivně pomáhají, když je třeba. Bez ohledu na to, co dělají nebo nedělají naše vlády. Čest všem dobrovolníkům, kteří často riskují život, aby civilisty vyvezli z bojových zón, čest všem, kdo jim neúnavně pomáhají a slova mění v činy.

Možná nás čekají ještě další roky války a rozvratu. Jak je zvládneme?

Snad nám zbydou ještě nějací hrdinové. Bez nich to půjde těžko.

Líbí se vám naše práce? Práci Reportérek můžete podpořit předplatným na webu www.reporterky.cz, na platformě HeroHero/Reporterky, odběrem kanálu Reportérky na YouTube nebo zasláním libovolné částky na číslo účtu 266867891/0600. Děkujeme!

Přihlaste se