Další vyhlazená rodina. Zvykli jsme si? Západ váhá s pomocí a Ukrajina může prohrát válku.

Celé měsíce se rodina Voronovových v ukrajinském Radušném pravděpodobně bála jediné zprávy. Že jejich syn Danylo, který slouží u ukrajinského dělostřelectva, padl na frontě. Tak dnes žijí desetitisíce ukrajinských rodin. Každé zazvonění telefonu může znamenat, že válka právě vstoupila do jejich domu.

Jenže osud rozhodl jinak.

Nejdříve zemřela celá rodina.

A teprve potom přišla zpráva synovi na frontu.

Ruská balistická raketa severokorejské výroby dopadla přímo na jejich dům. Radušne je přitom od fronty 200 kilometrů. Raketa zabila rodiče Artema a Olenu Voronovovy, sedm jejich dětí a osmnáctiměsíčního vnuka, syna Danyla. Tři generace jedné rodiny zmizely během několika vteřin.

Sedmnáctiletý Mark se těšil na dospělost. Dominice bylo patnáct, Viorice čtrnáct, Zacharijovi dvanáct, Azarijovi-Ilajovi jedenáct, Federice deset, Emilii šest let. Malému Artemovi byl rok a půl. Každý z nich měl své sny, své plány, své první lásky, své budoucí narozeniny. Žádné už nepřijdou.

Danylo přežil jen proto, že právě bojoval na frontě.

Když jsem si o této tragédii četla, nešokoval mě samotný útok. O tom už víme. Rusko zabíjí civilisty od prvního dne invaze. Často i celé rodiny.

Šokovalo mě, jak málo pozornosti tahle tragédie vyvolala.

Většina médií jí věnovala několik řádků. A tím to skončilo.

Ještě před několika lety by vyhlazení téměř celé desetičlenné rodiny dominovalo titulním stranám evropských novin. Dnes se podobná zpráva ztratí mezi domácí politikou, počasím a dovolenkami. Jako bychom si zvykli, že na Ukrajině prostě každý den někdo zemře.

Zvykli jsme si na mrtvé? Tam někde, daleko, to se zvyká snadno.

Od začátku ruské invaze ověřila mise OSN 16 431 zabitých civilistů, mezi nimi 803 dětí. Jde pouze o případy, které bylo možné potvrdit. Skutečný počet obětí bude výrazně vyšší. A přesto už ani tato čísla s veřejností příliš nehýbou. Evropa začíná být k Ukrajině lhostejná, A to se nám může šeredně vymstít.

Rusko už dávno nebojuje jen o další vesnici na Donbasu. Pochopilo, že skutečnou silou Ukrajiny nejsou jen vojáci v zákopech. Jsou jí továrny, vývojová centra, logistické uzly a výrobní haly, kde vznikají drony. Právě drony se staly jednou z největších předností Ukrajiny. Z ničeho vybudovala odvětví, které dnes patří ke světové špičce. Drony nahrazují nedostatek vojáků, techniky i munice a umožňují zasahovat ruské cíle stovky kilometrů od fronty.

Rusko to ví.

Proto stále častěji neposílá rakety jen na města. Posílá je na logistická centra, opravárenské podniky, sklady komponentů a továrny, kde se tyto drony vyrábějí. Dobře chápe, že pokud zničí ukrajinský obranný průmysl, zničí i schopnost Ukrajiny tuto válku vést.

Žádná země nevyhraje válku, pokud jí protivník systematicky ničí schopnost vyrábět zbraně. A pokud je nedostává zvenčí.

Ukrajina už měsíce varuje, že jí docházejí střely Patriot. Právě ony představují jednu z mála spolehlivých obran proti balistickým střelám Iskander, Kinžal nebo severokorejským KN-23.

Při jednom z posledních masivních útoků Rusko odpálilo 27 balistických raket. Ukrajina nedokázala sestřelit ani jednu. Ne proto, že by její vojáci neuměli bojovat. Protože neměli čím.

A právě tady padá obrovský díl odpovědnosti na NATO..

Administrativa Donalda Trumpa výrazně změnila americký přístup k podpoře Ukrajiny. Ve chvíli, kdy Kyjev protivzdušnou obranu potřebuje možná více než kdykoli předtím, přestává být prioritou. Spojené státy přesouvají část své pozornosti i vojenských kapacit na Blízká Východ a Ukrajina za to platí velmi konkrétní cenu – stále více balistických raket dopadá na cíle, které měly být chráněny.

Ani Evropa nepůsobí, že by chápala naléhavost situace.

Tři a půl roku opakuje, že Ukrajina bojuje i za naši bezpečnost. Pokud tomu skutečně věří, proč její nebe stále není chráněno tak, jak by odpovídalo významu této války? Proč se znovu bojíme přijmout rozhodnutí, která by mohla Rusku znemožnit terorizovat ukrajinská města a strategické cíle? Stejně jako v roce 2022 se jako první ozývá strach z eskalace. Odvaha přichází až tehdy, když už je pozdě. Teď by ještě bylo možné uzavřít vzdušný prostor, na což nikdo neměl koule před čtyřmi lety. Teď se o tom pro jistotu už ani nemluví. 

Možná právě teď rozhodují týdny, které budou jednou historici označovat za zlom celé války.

Ne proto, že Rusko obsadí další kilometr ukrajinského území. A věřte, že obsadí, postupuje totiž každý den.

Ale proto, že může zničit samotnou schopnost Ukrajiny se bránit.

Pokud padnou logistická centra, továrny na drony a výrobní kapacity, nebude už rozhodující statečnost ukrajinských vojáků. Nebude mít kdo vyrábět zbraně, které dnes drží ruskou armádu v šachu.

Na sociálních sítích po pohřbu zveřejnila nejstarší dcera Aurika starou rodinnou fotografii.

"Teď jsem nejstarší sestra. A mám sedm malých andělů."

A přidala jedinou větu:

"Ať jsou prokleti všichni, kteří způsobili tuto strašlivou a nesmírnou bolest."

Nevím, jestli existují kletby. Vím ale, že existuje něco mnohem nebezpečnějšího.

Lhostejnost.

Protože ve chvíli, kdy se vyhlazení téměř celé rodiny stane jen krátkou agenturní zprávou a kdy zároveň nedokážeme udělat vše pro to, aby podobným tragédiím zabránila účinná protivzdušná obrana, nezačíná umírat jen Ukrajina.

Začíná umírat i naše schopnost rozpoznat, co je skutečně v sázce. A možná jednou zjistíme, že největším vítězstvím Kremlu nebylo dobytí dalšího města. Ale to, že jsme si na mrtvé prostě zvykli.

A ti nemusí být zanedlouho pouze na Ukrajině. 

Dezinformace jsou zdarma. Kvalitní novinařina je často za paywallem. My jsme platební bránu zrušily. Otevřely jsme Reportérky všem. Jsme reportérky s odvahou, ale hledáme Spojence. Přidejte se k nám a podpořte naši práci na Doniu
Nebo se staňte naším Spojencem v klubu 

Sledovat nás můžete i na platformě HeroHero

Děkujeme za podporu!