Jak jsem potkala Wahídu, která místo polévky vařila hlavy islamistů.

Píše se rok 2016. V  Iráku a Sýrii zuří válka s  Islámským státem. Od dobytí Fallúdže se fronta posunula zase o kus severněji, k  Mosulu, jediné baště, která zbývá islamistům z  IS v  Iráku. Pás vesnic kolem Mosulu se teď snaží dobývat jednotky federální irácké vlády a šíitské milice Hašd aš Šaabí. Na Wahídu čekám kus za Tikrítem. Ten je sice dávno dobytý a vracejí se sem již civilisté, stále tu operuje mnoho tzv. spících buněk IS a hodně z  civilních obyvatel – většinou sunnitského vyznání, s IS sympatizuje. Po půl hodině přijíždějí dvě pískově hnědé toyoty, jejichž korby se doslova ježí samopaly ozbrojenců. To jsou její lidé. Osmatřicetiletá Wahída Mohamed Al Džumali si vytvořila svou ozbrojenou jednotku, s  níž kosí islamisty. Funguje na principu partyzánské skupiny, její muži nejsou oficiální součástí ani irácké armády, ani milic Hašd aš Šaabí. S šíitskými milicemi ale Wahída, ač sunnitská muslimka, hodně spolupracuje.

Irácký román

Její příběh je jako z  románu. Navíc se odehrává v  prostředí iráckého „Arabistánu“, kde většina žen chodí oblečena do černých nikábů a o nějaké emancipaci může jen snít, pokud je taková věc vůbec napadne. Wahída byla dlouho policistkou, a to dobrou policistkou. U policie a v  armádě působila od roku 2004, stejně jako mnoho z  jejich dalších mužských příbuzných. Otce a čtyři bratry ztratila v  bojích s  Al Kajdou. V  roce 2011 ji dokonce jeden z  lídrů Al Kajdy Woffaq Ali Hawja přesvědčoval, ať začne s  Al Kajdou spolupracovat – byl si vědom užitečnosti jejích dobrých kontaktů v  armádě, které by se teroristické organizaci mohly hodit. 

Jejího manžel zabila nastražená nálož. 
“Nemohla jsem mu nijak pomoci, byl na kusy.” 

Wahída, bojovnice proti IS

Když Wahída odmítla, následoval trest. Její domov dvakrát zničila nálož, vyvraždili zvířata na její farmě, nálož vybuchla dokonce i na pohřbu jejího otce. Svou současnou jednotku založila po dobytí Mosulu Islámským státem v  létě 2014 spolu se svým manželem. Zemřel před měsícem. Roztrhala ho nastražená nálož. „Nemohla jsem mu nijak pomoci, byl na kusy, navíc jsem se musela postarat o dalšího zraněného z  naší jednotky,“ vypráví žena v  černém šátku s  viditelnou jizvou na čele. Ta je od střepiny, která ji zasáhla. Že nemá jedno ucho není pod šátkem vidět. Další kulka jí vězí v  lýtku, takže když je poblíž někdo z jednotky, ochotně jí pomáhá vstát ze země. 

„Byl to nejstatečnější člověk na světě, moc mi chybí,“ to jsou jediné trochu emotivní věty, kterými smrt svého muže komentuje a po tvrdé tváři jí přejede jakýsi stín smutku Ten ale vzápětí zaplaší a na svém facebookovém profilu nám ukazuje poslední úlovek – dvě hlavy bojovníků uvařené v  kotli. Na fotce je drží za vlasy, když je vytahuje z  vody. „To je výstraha pro všechny Da`iš (IS), aby viděli, co se jim stane, když se se mnou střetnou,“ komentuje fotku Wahída. Její specializací je likvidace sebevražedných aut, které jsou největší hrozbou pro bojovníky v  zákopech. Pokud se nepodaří auto zlikvidovat, odpálí se u pozic Iráčanů a vezmou s  sebou někdy i značný počet protivníků. Je to u IS velice oblíbená taktika.

Šíleně odvážná rebelka

„Naše velitelka je monstrum,“ zubí se jeden z  jejích vojáků v  širokém úsměvu. Islamisté z  IS ji říkají Zendeka, něco jako rebelka. Má ohromný respekt a svou až šílenou odvahou převyšuje všechny své vojáky. Každý z  její skupiny ztratil někoho blízkého v  bojích z  IS, proto si je také vybrala. Na frontě, kterou brání nedaleko Širkatu, za rafinerií Bajdží je hodně nebezpečno. IS je asi 500 m před námi, za chatrnými valy z  písku. Zákopy tu nejsou. Odstřelovači nepřítele jsou bystří, takže se občas ozve výstřel. Nejen z  nepřátelské strany. Mladíci zdraví až příliš nadšeně svou velitelku výstřely do vzduchu a nikomu nedochází, že kulky vystřelené vzhůru také někdy dopadnou zpátky na zem…

Wahída neví, kolik přesně zlikvidovala protivníků vlastníma rukama. 
Zajatce bere jen výjimečně a na krátkou chvíli.

Za jedním z  nejméně chráněných míst valu je vidět nepřátelské auto. Včera ho zlikvidovali než se řidič stačil odpálit. „Jestli chcete, půjdu tam s  vámi a můžete to nafotit,“ nabízí velitelka. Chvíli se rozmýšlím, jestli to myslí skutečně vážně. Myslí. Za valem je rovina, kterou nenarušuje ani stéblo trávy. IS jsou 500 metrů daleko, to je pro průměrného odstřelovače velice slušná pravděpodobnost, že se trefí. A stačí, když se trefí do auta plného výbušnin před valem. Je to šílené, ostatně jako většina nápadů Rebelky. Ale díky těmhle šílenostem se rychle stává postrachem IS. Wahída neví, kolik přesně zlikvidovala protivníků vlastníma rukama. Zajatce bere jen výjimečně a na krátkou chvíli. Tahle válka se nevede podle ženevských konvencí. Zajatci jsou podrobeni dvou, maximálně tříhodinovému výslechu a pak jsou zabiti. Pár desítek metrů od ochranného valu nás Wahída vede k  místu, kde ze země trčí pozůstatky asi dvou mrtvol. Jedna má evidentně svázané ruce. Ti, kteří se setkali s  Wahídou osobně na druhé straně barikády. 

V  arabské části Iráku je Wahída jedinou opravdovou bojovnicí, ale k  dalším svým potenciálním následnicím necítí moc náklonnosti. „Do armády se teď hlásí i ženy, ale pro mě je to neakceptovatelné, aby bojovali jako já, je to pro ně příliš nebezpečné,“ tvrdí paradoxně. Do služby při dobývání Širkatu, distriktu pod nadvládou IS nedaleko od současné fronty, se hlásí i jedna z  jejích dcer, dvaadvacetiletá Hanadí. Nebude ale v  předních bojových liniích, takže o ni její matka nemá strach.

Wahída je tvrdá a díky tomu neměla podle svých slov nikdy problém s  autoritou. „Irácká armáda mne několikrát žádala, abych přestala bojovat. Vysocí představitelé měli totiž na územích ovládaných IS svoje příbuzné jako rukojmí, IS vyhrožoval, že se na nich pomstí. Já jsem ale odmítla přestat bojovat. Iráčtí vojáci nejsou zase tak stateční, mně se několikrát stalo, že když utíkali z  boje, musela jsem jim dát pistoli k  hlavě, a tak je donutit vrátit se do boje,“ vypráví svoje zážitky z  bojů. O strachu se s  ní příliš bavit nedá. Tuhle emoci dokáže na Blízkém Východě přiznat málokdo. Jestli ho někdy Wahída pocítila, nikdy to neřekne nahlas. Ale muselo to být dávno, protože za posledních dvanáct let nedělá nic jiného, než že bojuje a čelí smrtelnému nebezpečí. Za tu dobu si člověk zvykne. A ona ví, že nesmí ustoupit ani IS, ani vlastnímu strachu, i kdyby ho snad někdy cítila.