Na lovu migrantů aneb Zachráněni proti své vůli

Rok 2011. V Libyi končí diktatura Kaddáfího. Namísto slibované demokracie a svobody ale přichází chaos, válka a boj o moc mezi kmeny a milicemi. Cesty využívají pašeráci a k italským břehům ročně připlouvají statisíce migrantů. Teď jich je v Libyi 730 000. Někteří se vydávají na moře a zkouší štěstí. Jenže Itálie obnovila smlouvu s Libyí na ochranu pobřeží. Libyjská pobřežní stráž teď zachytí většinu lidí a vrací je zpět do Libye. Pro migranty je tak spolu s nevyzpytatelným mořem největším nebezpečím. 

Příď lodi libyjské pobřežní stráže se zařezává ostře do vln Středozemního moře. Fouká vítr, ale vlny nejsou tak strašné. Za námi se stále ještě rýsuje město. Tripolis. To ovládá tzv. tripoliská vláda, která se drží u moci díky podpoře Kataru, Turecka a většiny Evropy. Uznala ji i OSN. Její velkou část tvoří islamisté napojení na Muslimské bratrstvo. Aby se udrželi u moci, posílá jim Turecko zbraně, peníze a žoldáky ze Sýrie. Proti nim totiž bojuje armáda maršála Chalífy Haftára. Ten už ovládl skoro celou Libyi. Má podporu Egypta, Francie či Ruska. 

Část země ovládají kmenové milice. Po pádu Kaddáfího se Libye proměnila v peklo na zemi a velké bojiště. Aby ne, Libye má obrovské zásoby kvalitní ropy, zemního plynu a strategický přístup k východnímu Středomoří, což je důležitý zdroj zemního plynu a také tras pro přepravu energetických surovin.

Záchranná mise. V uvozovkách.

Dnes nás však zajímají trasy ilegálních migrantů. Náš cíl je v moři na severu - a míří k Maltě. Člun s migranty. Po dlouhém vyjednávání jsme dostali povolení účastnit se tzv. “záchranné mise” spolu s libyjskou pobřežní stráží. Ta je podporovaná Evropskou Unií, zejména Itálií. 

Ráno dostáváme zprávu, že se chystá operace k zachycení migrantů. S příchodem jara začala sezóna, a tak lodě pašeráků převážející migranty do Evropy odplouvají skoro každou noc. Vloni připlulo k evropským břehům 290 000 migrantů. Letos je to zatím 49 800. 

Je to jasné - pobřežní stráž nebude migranty zachraňovat, nýbrž se pokusí 
zabránit jim v tom, aby dopluli do Evropy.

Jedeme okamžitě do přístavu. Na palubě starší lodi italské provenience se už připravuje na vyplutí šest členů libyjské pobřežní stráže a několik vojáků. Před polednem vyplouváme směr Itálie. „Loď s migranty pluje rychlostí čtyři uzly za hodinu. My máme rychlost 15 uzlů, pokud budeme mít štěstí, dohoníme je, než doplují do italských vod,” vysvětluje kapitán. Je to jasné - pobřežní stráž nebude migranty zachraňovat, nýbrž se pokusí zabránit jim v tom, aby dopluli do Evropy. Celá akce je výsledkem dohody mezi Libyí a Itálií a je placena z peněz EU. Smlouva mezi Itálií a Libyí byla obnovena v roce 2018 a navazuje na dohodu, kterou měla Itálie už s diktátorem Kaddáfím. Podstata celé věci spočívá v tom, že Itálie dává tripoliské vládě peníze, aby bránila lodím migrantů odplouvat z Libye a zároveň je přijímala zpět. Z italských peněz je zároveň placen výcvik pobřežní stráže a jejich lodě. 

Statisíce lidí na cestě

Libyjské pobřeží je zatím bez hotelové infrastruktury, skoro panenské, a je tak pro práci pašeráků ideální. Za vlády Kaddáfího se do Evropy dostávalo ročně jen několik desítek tisíc migrantů. Po jeho smrti a pádu režimu v roce 2011 ale tato čísla začala růst desetinásobně a v roce 2016 připlulo do Itálie 182 000 migrantů. Itálie se rozhodla jednat sama. Ostatní země EU nevyslyšely volání Italů o pomoc a v reakci na to tehdejší italský premiér Salvini dokonce uzavřel tamní přístavy pro lodě humanitárních organizací, které začaly migranty převážet přes Středozemní moře.

Dnes se počty migrantů snažících se dostat za novým životem do Evropy zase vrací do hodnot z dob Kaddáfího. Za rok 2017 připlulo do Itálie 120 370 migrantů, za první polovinu roku 2019 jen 2 160. Výrazné snížení jejich počtů má na svědomí právě dohoda mezi Itálií a libyjskou vládou a také činnost libyjské pobřežní stráže. To ale vytvořilo velké napětí mezi libyjskými námořníky a humanitárními organizacemi, které ve Středozemí provozovaly lodě zachraňující migranty. Navzájem se obviňují z obchodu s lidmi a smrti migrantů na moři. Ve hře ale nejsou jen lidská práva či životy, ale zejména peníze, které do záchranných operací proudí. Libyjci a nevládní organizace si vlastně začaly konkurovat. „Počty migrantů, kteří nakonec dosáhnou Evropy, se snížily hlavně proto, že odsud byly vykázány lodě humanitárních organizací. Operace Sophia za poslední dva roky nebyla příliš úspěšná a nepovedlo se nám ani vytvořit atmosféru důvěry mezi Libyí a zeměmi do ní zapojenými. Doufáme, že se to zlepší,” říká mluvčí libyjské pobřežní stráže kapitán Issa Rida. Popírá také, že by libyjská pobřežní stráž ve finále obdržela od Evropanů nějaké peníze. „Vše, co jsme dostali, je šest lodí, a to na základě staré dohody z roku 2008,” dodává Issa Rida. Otázkou je, kde tedy ve skutečnosti ve válkou zmítané Libyi tyto peníze končí. Humanitární organizace obviňují příslušníky libyjské pohraniční stráže z napojení na pašeráky. S nimi jsou prý domluvení a jakmile loď s migranty vypluje, dostanou za úplatu od pašeráků zprávu. Migranty dopraví zpět, kde za ně pašeráci v dalším kole pokusu o dobytí Evropy vyinkasují další tisíce dolarů.

22 mužů v člunu

Plujeme už čtyři hodiny, jsme dávno mimo libyjské teritoriální vody. Skoro se začínáme blížit k Maltě a po lodi zatím ani vidu ani slechu. Ale od jedné z obchodních lodí dostává kapitán zprávu, že člun viděli a že stále pluje. Migranti už musí být na cestě deset hodin. Na obzoru se rýsuje jen velká loď převážející ropu z nedaleké těžební plošiny. Jak se k ní blížíme, pár stupňů od ní se na obzoru rýsuje ještě jedna malá tečka - dřevěná rybářská bárka ztracená ve vlnách Středozemního moře - na půl cesty mezi Libyí a Itálií. 

Většina z nich jsou mladíci, ale v šťastnou cestu do Evropy 
doufal i šedivý stařík s bosýma nohama.

Proč ale plují tak blízko a téměř vstříc libyjské obchodní lodi? To se zatím zdá velkou záhadou. Ještě pár minut a jsou přímo před námi. Na moři se houpá titěrná, tyrkysově modrá loďka s dvaadvaceti muži na palubě. Většina z nich jsou mladíci, ale v šťastnou cestu do Evropy doufal i šedivý stařík s bosýma nohama, oblečený do starých roztrhaných hadrů. Libyjská pobřežní stráž vydává pár pokynů. Migranti už pochopili, že jejich cesta právě skončila. Bez odporu chytají lano, které jim pobřežní stráž v gumových rukavicích hází a nechají se přitáhnout k zádi. Jeden po druhém vylézají na palubu. Většina z nich nemá ani boty, jeden z Afričanů má na sobě neoprén. Další z mužů se třese, vůbec nedokáže svoje tělo ovládnout. Těžko říct, zda je to ze stresu či z prochladnutí. Námořníci je odvádějí na příď lodi. Všichni jsou Afričané, na první pohled většinou ze západní Afriky. Tolik času jsme v Africe strávily, že tohle už poznáme. Libyjci se snaží zjistit, zda je někdo “kapitán” a zda mají u sebe satelitní telefon. Přes ten se podle Libyjců adepti na nový život v Evropě často domlouvají s loděmi neziskových organizací, které je berou na palubu a poté se je snaží dopravit do některého z evropských přístavů. Už je jasné, proč se migranti nebáli plout přímo k libyjské obchodní lodi, poblíž které byli z moře vyloveni. Vypadá totiž z dálky téměř stejně jako loď Aquarius, kterou provozovaly do konce roku 2018 neziskové organizace Lékaři bez hranic a SOS Méditerranée. 

Zavřou nás do vězení

Sledujeme, co se bude dít s dřevěnou loďkou. Pobřežní stráž odmontuje motor a pak nás nekompromisně vyžene. Později ale kapitán přizná, že loďku potopili. Všech dvaadvacet mužů si posedalo na přídi lodi. Dostali pár lahví vody a hliníkové fólie zabraňující prochladnutí. Jsou na nich modrá loga Evropské unie. Muži mlčí, nejsou příliš ochotní k rozhovoru. Většina z nich neumí arabsky, ani anglicky, takže se s nimi Libyjci nejsou schopni domluvit. Někteří odpovídají francouzsky, pocházejí z Kamerunu, Senegalu, Pobřeží Slonoviny a dalších západoafrických zemí. Jeden je ze Súdánu. Jsou naštvaní a zklamaní, vždyť už byli tak blízko! Jen 80 km od italských vod. A loď stále plula, celkem rychle, motor fungoval, počasí bylo stabilní… Kdyby je Libyjci nechytili, bylo by se jim to podařilo. Byli by konečně tam! V Evropě, po které tak touží. Pro tenhle sen už toho tolik vytrpěli a tolik peněz obětovali. A teď všechno znovu… Nikdo to nechce vzdát. Jednou se to přece musí podařit!

“Místo na loďce mě stálo 1500 dolarů a teď nás vezou do vězení. 
Zavřou nás do detence a odtud se musíš zase jen vykoupit.”

Migrant z Kamerunu

Jenže ne teď. Teď příď lodi míří zpět k libyjským břehům, do země, která je ve válce. „Už to zkouším podruhé. Vloni a teď zas. Místo na loďce mě stálo 5 000 dinárů (asi 1500 USD) a teď nás vezou do vězení. Zavřou nás do detence a odtud se musíš zase jen vykoupit. Naposledy jsem se vykoupil za 150 USD. Libyjci nás okrádají,” rozpovídá se mladý muž z Kamerunu. 

Pak musíme z přídě pryč. My dostaneme večeři, muži jsou ponechaní svému osudu. Leží na palubě, šest hodin na ně stříká voda, jak se přes borty valí vlny, je zima. Kolem boků lodi občas proletí cáry jejich aluminiových fólií. Nikdo nemluví, každý je ponořen do svých myšlenek. A do svého zoufalství. Vědí, co je čeká. Jedno z osmi detenčních center spravovaných tripoliskou vládou. Další měsíce zoufalé snahy sehnat mezi příbuznými nebo příslušníky svého klanu dostatek peněz na další pokus o cestu do Evropy.

Vy bílí máte černé rádi

Po šesti hodinách plavby ve vlnách vidíme světla - opět Tripolis. Muži jsou zkřehlí. Některým zimou cvakají zuby. V přístavu už čeká sanitka a několik zdravotníků. “Poskytujeme první pomoc, podporuje to EU,” vysvětluje lékař Ahmed. Na migranty čeká autobus. Jeden z nich se k nám přitočí a naléhavě prosí: „My nechceme zpátky do Libye, milice nás okrádají, nemáme tady žádná práva. Prosím, pomozte nám! Vy bílí máte černé rádi, ale Libyjci ne.” Není čas na další řeči, musí do autobusu. Jedeme za nimi. 

O 500 metrů dál musí zase vystoupit. Muži si sedají na zem, kolem nich pobíhají pracovníci Mezinárodní organizace pro migraci ve vestách s logy EU. Rozdávají sušenky, vodu a šedé deky. Ptají se na jméno, věk a zemi původu. „Jsem pekař, chci do Francie a pracovat v pekárně. Od nás z vesnice se už podařilo dvěma sousedům dostat se do Evropy. Rozhodl jsme se, že to zkusím taky. Doma mám ženu a dvě děti. Chci, aby se měli líp. U nás doma si vydělám tak sto dolarů měsíčně, to je nic,” líčí Kuni Ibrahim z Pobřeží Slonoviny.

Muž, který sedí vedle něj, je ostřejší: „Teď nám tu dávají najíst a napít, je to show pro kamery a pro vás bílé. Jenže za chvíli nás odvezou do vězení a tam budeme trpět v rukou Libyjců. Když se chceš z detence dostat ven, musíš jim zase zaplatit. Zaplatíš 150 dolarů, pustí tě sice ven, ale seberou ti všechno, i telefon. Jsem v Libyi rok půl, z toho jsem půl roku strávil ve vězení. Do Evropy jsem to zkusil třikrát a budu to zkoušet znovu. A znovu a znovu…” Čiší z něj zoufalství. To se stupňuje, když zazní povel k odchodu. Vyčerpaní muži se husím pochodem šinou zpět do mikrobusu. Je půlnoc. V dálce duní dopady raket na Tripolis.

Ukázkové centrum

Navštívit detenční centrum není nic jednoduchého. Nakonec se nám to podaří vyjednat. Tripoliská vláda, tedy Vláda národního porozumění, již podporuje OSN a EU, ale neponechává nic náhodě. Pro novináře je určeno a vybráno jen jedno detenční centrum, které smí navštívit. A nesmí tu být moc dlouho, zřejmě aby se náhodou nedozvěděl něco, co chce vláda před veřejností zatajit. Vydáváme se na cestu na západ, po pobřežní silnici. Cílem je detenční zařízení Nasr. Ve městě Závíja dostáváme policejní doprovod - kousek za městem začíná území ovládané Haftárovými lidmi. 

Velká plechová brána se pomalu otevírá. Uvnitř stojí dva velké cihlové hangáry. Všude kolem vysoký zděný plot. Nikdo nesmí dovnitř ani ven. Brána se zavře. Na dvorku posedávají a postávají Afričané, evidentně je velitel detenčního centra vyhnal z baráku na slunce kvůli nám. „V centru Nasr máme celkem 800 lidí, 600 je tu nyní z míst, kde probíhají boje. Většinou jsou to muži, ale žije tu i 150 žen a 60 dětí,” vyčísluje situaci velitel, plukovník Mohamed Rhoma. Podle něj je centrum financováno ministerstvem vnitra tripoliské vlády. Ta ale dává jen část prostředků, zbytek dofinancovávají soukromé firmy a neziskovky.

Muži spí v jedné rozlehlé hale, kde není ani stopa po soukromí. Kavalce jsou nalepené jeden na druhý, pokud chce být člověk sám, stačí si přetáhnout přes hlavu deku. To musí stačit. Stejně jako jeden záchod. „Jídlo dostáváme dvakrát denně - pokaždé misku nudlí,” říká Eritrejec Ahmad.

„Chceme do Evropy, zkusili jsme to přes moře už čtyřikrát, než nás 
převezli sem. Doma nám šlo o život."

Amel z Nigérie 

Ve druhé části tábora žijí ženy a děti, je to o něco lepší, hala nese ještě stopy modré výmalby. Stejně jako muži ale spí na zemi na matracích. Od nevládních organizací ale dostávají více jídla a pití. Dětí pijí džus z velkých krabic, mohou si dát i sladkosti. Většina žen je zahalena v šátcích. Možná i proto se dáváme do řeči s ženou s hnědým turbanem na hlavě. „Jsme z Nigérie, manžel je ve druhé části centra. Chceme do Evropy, zkusili jsme to přes moře už čtyřikrát, než nás převezli sem. Doma nám šlo o život. Já jsem muslimka, ale manžel je křesťan. Rodiny nám sňatek nepovolily, ale my se vzali a já otěhotněla. Moje rodina se pokusila mé dítě zabít, tak jsme utekli. Teď jsme v Libyi, kontaktovali jsme UNHCR a žádáme o azyl. Snad si nás nějaká evropská země vezme,” vypráví Amel a z očí jí stékají slzy. Má čtyři děti, ani jedno neví, co je škola. 

Venku na dvoře si na hřišti hrají děti, škola tu není. O kus vedle si křesťanští migranti sami zbudovali z plachet modlitebnu a ještě kus dál za ním stojí improvizovaná mešita. Před vchodem do “kostela” se se kupí hora bot - většinou plastových pantoflí. Uvnitř ticho a klid. Z velkých obrazů na nás hledí oči Krista. Namalovali je sami uprchlíci. „Nejvíce křesťanů je z Eritreje a Etiopie,” říká muž, který se představuje jako kněz z Eritreje. I on je jedním z těch, kteří se pokoušeli na lodi doplout do Evropy. Bůh si však zřejmě přál, aby svým ovečkám kázal na neutěšeném plácku za rezavými plechovými vraty. Alespoň zatím. 

O chvíli později dostáváme zprávu od kapitána lodi libyjské pobřežní stráže. Zachytili další loď s migranty. Jsou ale vyčerpaní a musí si odpočinout. Tento člun tak dnes zřejmě dopluje se svou posádkou do Evropy. Bude-li mít štěstí. Mezi hlavní národnosti připlouvající ilegálně do Evropy patří Maročané, Syřané, Malijci, Bangladéšané, Senegalci a lidé, kteří odmítají svůj původ sdělit. Počet pohřešovaných vloni dosáhnul 4068 migrantů, letos už cestu přes moře nepřežilo 811 lidí.

Ani tato čísla ale většinu lidí neodradí od dosažení evropského snu.