Opuštění Kurdové

Ke Kurdům jsme jako novinářky začaly jezdit od roku 2015, kdy bojovali proti ISIS. Celé ty roky jsme překračovaly hranice z iráckého Kurdistánu tak, že jsme přepluly jsme na loďce řeku Tigris a vystoupily na druhém břehu v tzv. Rožavě, území na severovýchodě Sýrie obývaném hlavně Kurdy. Potřebovaly jsme pouze povolení od kurdské samosprávy. Byly jsme tam za těch 11 let šestnáctkrát. Sledovaly jsme jejich bitvy proti ISIS, radost z osvobození měst a vesnic, prožívaly jsme s nimi pohřby padlých, nadšení ze svobody a pokusy budovat demokracii. Spoustu času jsme trávily s dívkami, které se rozhodly bojovat za svobodu svého lidu místo, aby měly děti a manžela. Prožívaly jsme s Kurdy hrůzu a zděšení, když na ně v roce 2018 a 2019 zaútočilo Turecko. Viděly jsme jejich bezradnost, co se zajatými teroristy a jejich rodinami. Problémů bylo milion, ale Kurdové stále měly naději, že za nimi stojí západní svět a pomůže jim. Byl to ostrov svobody. Naši novinářskou práci nikdo neomezoval, nekontroloval. Nikdo nás nehlídal. Pracovaly jsme tam naprosto svobodně. I proto tam jezdily stovky novinářů z celého světa.

Nastává doba temna

Kurdská autonomie ale končí a s ní i svobodná novinářská práce. Celou Sýrii teď ovládne islamistický režim Ahmada Šary – bývalého vůdce al-Káidy v Sýrii a jeho mocných podporovatelů Turecka, Kataru a Saúdské Arábie. USA odcházejí. Pro Kurdy nastává doba temna. Ztratili naději, že jim Američané a Západ pomohou a ví, že jsou zase sami. 

V Šarově vládě jsou zastoupeni radikální islamisté, stejně jako v jeho ozbrojených složkách. Vloni provedli masakry menšin alávitů a drúzů. Nechají Kurdy v klidu? Vydáváme se na místo, do syrského Kurdistánu. Dost možná naposled.

Tigris, hranice mezi dnem a nocí

Naše letadlo přistává v hlavním městě iráckého Kurdistánu Erbílu. Zde mají Kurdové svoji autonomii, v mnohém nezávislou na arabském Bagdádu. Už na letišti se potkáváme s Holanďanem, který také jede do Sýrie. Joan je Kurd. „Jedu podpořit svoji rodinu do Sýrie v této těžké době. Už 16 let žiju v Holandsku, kde mám tři děti,“ říká nám čtyřicátník v moderních džínách a semišovém saku. Tam, kam jedeme, se takové oblečení vůbec nehodí. “Jsem připraven i bojovat, pokud to bude potřeba. Sloužil jsem v mládí v armádě Bašára Asada. Tenkrát jsem byl nasazen v Libanonu, se zbraní to umím,” tvrdí Joan a zve nás k sobě do vesnice. Společně pak překračujeme hranici mezi iráckým a syrským Kurdistánem. Tu tvoří řeka Tigris. Průtok v ní je stále menší. Stejně jako v Eufratu. Obě řeky pramení v Turecku a Turci na obou řekách postavili velké přehrady, kde vodu zadržují a využívají pro sebe. Lidé v Sýrii a Iráku tak trpí nedostatkem vody. Letos vidíme, že je vody zase o něco méně. Na hraničním přechodu Semalka čekají i další novináři, hlavně z Evropy. To, co se tu děje, může totiž zásadně ovlivnit i budoucí bezpečnost našeho kontinentu. Události jsou převratné a mění se každým dnem. 

Mezi Kurdy vedenou armádou SDF a novou syrskou armádou vypukly v lednu těžké boje a příměří je křehké. Kurdové nás pouští hned, za novináře jsou zde teď vděční. “Když jsme bojovali proti ISIS, byly tu novinářů stovky, teď vás je pár,” povzdechne si úřednice v okénku na hranici.

Teď to všichni vidí, že to byla chyba, že se vše dávalo jen do armády a civilisté trpěli.

Jamal Bali, kurdský novinář

Překročením Tigrisu se zásadně proměňuje silnice i stavby kolem. Zatímco v iráckém Kurdisánu jedeme po dálnici a pěkných asfaltkách, tady v Sýrii je silnice plná děr, výmolů a zcela neudržovaná. Vysoké moderní budovy a nákupní centra vystřídaly vesničky, kde lidé ještě žijí v hliněných domcích s plechovou střechou. Z moderny do středověku. Kolem chudoba a úpadek, kam oko dohlédne. Syrský Kurdistán byl nejchudší už za Asada, protože jeho vláda rozvoj Kurdistánu ignorovala a zakázaná byla i kurdština. Jenže žádný velký rozkvět oblasti nepřišel ani během posledních 15 let, kdy si zemi Kurdové spravovali sami. „Teď to všichni vidí, že to byla chyba, že se vše dávalo jen do armády a civilisté trpěli,“ přiznává Jamal Bali, náš kurdský kamarád a novinář, který nás tu provází. Známe se už jedenáct let a hodně jsme spolu prožili. Známe i celý jeho rodinný klan. Jamal byl zraněný v roce 2014 v bitvě o Kobaní a kulhá na levou nohu. Oženil se, má dvě děti. Za ta léta zestárnul ne o jedenáct let, ale snad o dvacet.  Nejí, nepije a kouří víc než obvykle. Dva kartony za den mu teď nestačí. „Jsem úplně na nervy, moje celá rodina je v Kobaní, jsou obklíčeni armádou Šary. Nikdo nemůže do města ani ven. Šarova vláda jim odstřihla elektřinu, zavřela vodu a odpojila internet. Strašně se bojíme, že budou masakry. Jsme ve stejné situaci jako v roce 2014, opět nás obléhají islamisté. V Kobaní je sníh a zima, patnáct dětí už zemřelo,“ vypráví Jamal. A otevírá osmou krabičku cigaret. Naše auto se mění v tzv. hulboudu, jak jsme jeho auto kdysi překřtily s kolegyní Lenkou Klicperovou.

Zabili mi syna

Z hranice jedeme přímo do vesnice Talmajan. Cestu lemují stará ropná kladiva. Vjezd do vesnice stráží domobrana. Starší muži s kalašnikovy přes rameno. „Zbraň tu má doma každý. Teď navíc policie ještě rozdávala další zbraně. Nastal čas, kdy musíme bránit svoje kurdské území, všichni nás opustili, je to jen na nás,” vysvětluje Bengin, vousatý stařík, který má právě hlídku. Ukazuje na velký billboard za sebou. Je na něm mladý usměvavý muž. „To je můj syn. Můj syn šel v roce 2015 protestovat proti přítomnosti tureckých a ruských vojáků v Sýrii. Turecké obrněné vozidlo ho přejelo. Neměl zbraň. Zemřel. Turci mi zabili syna. Měl dva měsíce po svatbě. Já teď musím bojovat za něj,“ vysvětluje zlomený starý muž. Vesnice Tamajan má přes 1000 obyvatel. 25 z nich bylo zabito v bojích proti ISIS. Jejich fotky jsou přímo u vjezdu do vesnice. Díváme se do tváří dvacetiletých mužů a žen. Tenkrát ještě plných naděje, že bojují za svobodu. Dnes hnijí v hrobě. Stála jejich oběť za to? Nejsou jediní, v boji s islamisty Kurdové ztratili 13 000 lidí, hlavně mladých. Další odešli do Evropy, rodiny se rozpadly. „Moje tři děti jsou v Německu, dvě zůstaly zde,“ říká Bengin.

Turci mi zabili syna. Měl dva měsíce po svatbě. Já teď musím bojovat za něj.

Bengin, vesnice Talmajan

Zastavujeme u velké haly, kde se většinou konají svatby. Dnes tu žádné veselí nebude. Sjeli se sem kmenoví vůdci a politici, aby řešili, co dál. Před vchodem sedí několik žen s kalašnikovy. Kouří. Kurdská emancipace. Ještě před pár lety nemyslitelná. Nervozita by se tu dala krájet. Uvnitř řeční místní politička: „Náš největší nepřítel je Turecko. Turecko celou dobu války podporovalo islamisty v Sýrii a teď je největší podporovatel syrské vlády Ahmada Šary.“

Na sjezdu klanových vůdců

Sál je plný, sedí zde tak stovka lidí, hlavně starších mužů. „Shromáždili jsme se tu my, zástupci patnácti kurdských klanů. Bojovali jsme proti ISIS a Američané a koalice nám řekli, že nás neopustí. A teď je vše jinak, byla chyba jim věřit. My jsme prostí lidé. Řekněte Erdoganovi, ať nás nechá na pokoji. Máme strach z politického islámu, radikálních skupin a teroristů. Náš hlavní nepřítel je Turecko, to nás chce zničit. Turci podporují tyhle radikální milice, aby nás přišli zabít,“ říká nám Abdul Azíz, starý muž v ušance, vůdce kmene Saíd. Už v roce 2011 na kurdská území útočila syrská odnož al-Káidy, fronta an-Nusrá. Už tehdy ji vedl Mohamad al-Džulání, který je dnes prezidentem Sýrie pod jménem Ahmad Šara. Džulání dříve bojoval proti Američanům v Iráku a byl napojen na ISIS i al-Káidu. Jakmile v Sýrii vypukla revoluce proti Bašáru Asadovi, vyslala al-Káida Džuláního s balíky dolarů do Sýrie, aby tu založil pobočku této džihádistické teroristické organizace. To se Džulánímu povedlo. An-Nusrá byla nejsilnější Asadův protivník. Nakonec se Džulání spojil s ostatními islamisty v Sýrii a skupinu přejmenoval na HTS. Ta v prosinci 2024 svrhla Asadův režim a Džulání se jmenoval prezidentem Sýrie. Proti Kurdům ale vedl celou dobu války těžké boje. Bojovaly proti nim i islamistické skupiny podporované Tureckem - tzv. Syrská národní armáda. Právě SNS a Turecko v letech 2018 a 2019 provedly invaze na kurdská území a zabraly je. Z domovů vyhnaly čtvrt milionu Kurdů. 

Pro všechny Kurdy je tak velmi bolestivé, že se nyní musí vzdát svou autonomii a spojit se pod vládou jejich nepřítele. 

Nebyl čas, výpad vládních sil byl příliš nečekaný a rychlý.

Ibrahim, velitel kurdských SDF

„Už patnáct let tady proti Džulánímu a islamistům bojujeme a víme co jsou zač. Džulání byl první, kdo proti nám bojoval. A teď to má být náš prezident?“ ptá se sklesle Saíd. Ví, že nic jiného ale Kurdům nezbývá. Jsou v pasti, obklíčení nepřáteli a opuštěni spojenci. Během ledna přišli o 80 procent území, které kontrolovali, včetně ropy a elektráren. Šlo o rozsáhlé oblasti kolem Rakká, Dajr az-Zauru a Tabky. Tato území Kurdy vedená armáda Syrské demokratické síly osvobodila od teroristů z ISIS a následně Kurdové toto území spravovali. Jenže k velké nelibost tamních obyvatel, což jsou hlavně arabské sunnitské kmeny. Letos v lednu nová syrská armáda pod vedením islamistů provedla rychlou ofenzívu na tato území a arabské kmeny se k nim přidaly. 

Arabové versus Kurdové

„Věděli jsme, že to jednou přijde, Arabové nás nemají rádi, i když s námi mnozí bojovali. Teď jsme to území tedy opustili. Problém je, že jsme tam nechali většinu zbraní. Nebyl čas, výpad vládních sil byl příliš nečekaný a rychlý,“ říká jeden z velitelů SDF Ibrahim. Potkáváme ho ve městě Hasaka na severovýchodě Sýrie. Hasaka je z velké části arabská, a i zde mají Kurdové problémy. „Zůstal nám loajální pouze jeden arabský kmen. Ostatní podporují vládu v Damašku,“ říká Ibrahim. Stejně jako ostatní Kurdové, i on cítí frustraci ze současné situace. „Američané zde rozehráli velkou hru, a nakonec se přiklonili k podpoře islamistů. Dali se tak na stranu Turecka, Kataru a Saudů. Ale my jsme byli loajálním spojencem. Upřímně, už mě vůbec nezajímá, co USA dělají, už nemáme žádné kontakty,“ říká Ibrahim a dívá se na nebe, kde právě letí dvě americké helikoptéry. „Odváží teroristy do Iráku. To jediné Američany zajímá, teroristé ISIS, my Kurdové už je nezajímáme. Náš úkol byl splněn, porazili jsme ISIS,“ říká sarkasticky Ibrahim. Známe ho roky, prošel všemi velkými bitvami proti ISIS, kde Kurdové vítězili s podporou USA. 

Věznice s americkou vlajkou

Jedeme k poslední americké vlajce, která zde vlaje. Věznice Ghwaryan. Právě zde Kurdové drželi 7 000 teroristů z ISIS. Přes 2000 z nich jsou cizinci. Na kontrolních věžích za drátěným plotem je vidět americké snajpry. Věznice je plně pod americkou kontrolou. „My Kurdové jsme ji spravovali 12 let. Žádali jsme, aby si dotyčné země svoje občany odvezly zpět, ale to nikdo neudělal. Teď to bude řešit Irák,“ říká Ibrahim. Irácká vláda se zavázala, že s vězni proběhnou soudní procesy. Ty jsou často rychlé a na konci je trest smrti. To kritizují lidskoprávní organizace a západní vlády. Irácká vláda nechce být ta „špatná“ a proces přijímání vězňů zpomalila. Zatím bylo do Iráku převezeno skoro pět tisíc vězňů.

Věznice by měla už brzy přejít pod kontrolu režimních sil Ahmada Šary. A USA mají obavy, aby se teroristé nedostali na svobodu. Přesně to stalo už v Šaddádí, Rakká a Tabce.

Šarův radikální výklad islámu se neslučuje s demokratickým levicovým smýšlením Kurdů. Nejenže islamisté nenávidí náboženské menšiny, ale nenávidí i silné a nezávislé ženy. V Kurdy vedené armádě však ženy tvořily až 40 procent. Byly postrachem islamistů. A teď se s nimi mají spojit pod jedním centrálním velením. To je pro obě strany nepřijatelné. „My za práva žen bojujeme. Nemůžeme to přijmout. Tolik našich kamarádek už v boji zemřelo, nemůžeme teď zahodit rovná práva žen, která jsme vybojovaly,” říká nám mladá vojákyně Arian.

Na pohřbu mučedníků

S Arian se potkáváme o dva dny později. Na hřbitově. Spolu s námi přišly tisíce Kurdů. Pohřbívají čtyři ženy a sedm mužů, kteří padli koncem ledna v bojích s armádou Ahmada Šary. Kurdové své padlé v boji uctívají jako mučedníky, tzv. šahídy. Pohřbívají je s náležitými poctami na vojenské hřbitovy. Pod hlavním podiem stojí rodiny mrtvých a v rukou třímají fotografie svých mrtvých. Od počátku mě zaujme fotka překrásné mladé dívky jménem Judy. Její fotku drží mladý chlapec a ještě mladší dívka. Usedavě pláčou. Sourozenci. Ráda bych slyšela příběh jejich sestry. Zvou mě k sobě po skončení obřadu. Promoklá z pohřbu stoupám do třetího patra studené bytovky. Otevírá mi onen chlapec, bratr Judy. U naftových kamínek pláče žena v černém šátku. Matka, která právě pohřbila své nejstarší dítě. Judy bylo 26 let. 

„Moje sestra se rozhodla, že se přidá k YPJ (ženské jednotky), když jí bylo 18 let. Bylo to poté, co v roce 2018 náš domov v Afrínu obsadilo Turecko. Na naší farmě teď žijí Arabové. Sebrali nám to. Z nás se stali uprchlíci. A v té době se Judy rozhodla, že půjde bojovat. Byla nejstarší z nás čtyř sourozenců, tak to brala trochu jako svou povinnost. Rodina byla proti. Teď je pro nás hrdinka, ale strašně nám chybí,“ říká bratr, který zde v Kámišlí studuje medicínu. Byt si rodina pronajímá. Judy byla zabita v boji u města Kobaní. Celkem tam za poslední měsíc zemřelo už 200 kurdských vojáků a vojákyň. Kobaní zůstává v obležení. Lidé tam trpí. Do města se ještě nedostal žádný novinář. Nemůžeme tam ani my. Zprávy jsou jen od lidí z místa, kteří mají připojení přes síť Starlink. „Humanitární situace je katastrofální. Do Kobaní utekly desetitisíce lidí z okolních vesnic, bojí se Šarovy armády. Lidé žijí ve školách, stanech a rozestavěných budovách. Děti trpí. Nic tu nefunguje už tři týdny,” říká nám kurdský novinář Mustafa Ali, který v Kobaní zůstal uvězněný. 

Stejně jako všichni Kurdové v zajetí mocenských a politických her těch silnějších.

 

 

Líbí se vám naše práce? Práci Reportérek můžete podpořit předplatným na webu www.reporterky.cz, na platformě HeroHero/Reporterky, odběrem kanálu Reportérky na YouTube nebo zasláním libovolné částky na číslo účtu 266867891/0600. Děkujeme!