do svého účtu na Reportérky.cz
Otevíráme Reportérky všem. Přidejte se do klubu Spojenců a pomozte nám pokračovat!
Podpořit nás na DonioPoprvé jsme se potkaly na silnici na Bachmut. Ona jela z města, o které se bojovalo, já do něj. Ze zabláceného džípu vyskočila drobounká blonďatá dívka, ve stejně zablácených maskáčích. Tak metr šedesát, ještě menší než já. Z Bachmutu se vracela společně s týmem Phoenix, jehož hybnou silou byl tehdy Martin Krejčí, známý jako Taylor. Vychrlili na mě a na můj tým tehdy desítky dobrých rad, jak to přežít v Bachmutu. Bylo mi jasné, že Karolína našla v Bachmutu i něco jiného než zraněné na frontě – lásku.
Já byla tehdy v kontaktu s Taylorem, který mi pomáhal svými informacemi, jak mohl. Když jsme byli oba na Ukrajině v ten stejný čas a alespoň trochu to šlo, dávali jsme si schůzky u nás v bytě ve Slavjansku. Ten jsme tehdy sdíleli celá parta lidí, novináři a dobrovolníci, byl to takový ten mezinárodní byt, kde je pořád přítomno několik lidí zcela různých národností. Nebyl to dobrý byt, byl v sedmém patře a byl odtud dobrý výhled na Bachmut, ale jiný jsme neměli. Bylo v tom i trochu fanfarónství, kdy jsme si z toho pořád dělali srandu a snažili se nemyslet na to, jak snadno právě sem může přiletět raketa. Atmosféra toho bytu ale byla neuvěřitelná.
Byl docela rozlehlý a nejmenší místností byla kuchyně. Některé večery nás v téhle maličké kuchyni sedělo třeba devět a dodnes vůbec nechápu, jak jsme se tam všichni vtěsnali. Permanentně tam někdo kouřil, což jsem se neustále snažila zarazit a pořád jsem hudrovala zejména na Petra, dobrovolníka, ať aspoň vyfukuje ten kouř do pootevřeného okna. Všechno bylo ovšem marné, když se dostavila Olja, partnerka dalšího dobrovolníka Vlada. Olja měla všechno na háku. Byla to donbaská Ruska. Nezajímalo ji, jestli ostatním něco vadí – prostě si zapálila a kouřila. Když přijel Taylor s Karolínou, oddechla jsem si, že tam nebude tolik zahuleno. Pořád je vidím, jak tam seděli, protože nebylo místo, Karol seděla Taylorovi na klíně. Přiznám se – vlastně jsem jí tu válečnou lásku trochu záviděla. Byli spolu krásní, odvážní, plní života. Možná to bylo válkou, možná tím vším okolo…
„Poprvé jsem přijela na Ukrajinu v listopadu 2022, s Taylorem. Seznámil nás můj bývalý přítel a já jsem tehdy Martina vnímala jako takovýho jebnutýho týpka, co si jede to svoje. Přijela jsem na Ukrajinu s tím, že mu pomůžu napsat nějaké články, rozjedu Instagram. Studovala jsem v té době žurnalistiku, teda jeden semestr, stačilo,“ směje se dnes už Karolína. Nechce příliš veřejně vystupovat, a tak respektuji její přání nezveřejňovat příjmení. Její volací znak, válečné jméno je Lara. Ale stejně jí všichni říkají Karol. Sedíme spolu v dalším bytě – tentokrát v Pokrovsku. Už toho má za sebou strašně moc. Ale je jí dvacet dva a v tomhle věku jde všechno překonat pořád snáz. Není to jen věkem, Karol je neobyčejná holka, která se s životem umí poprat. Nefňuká, že je k ní svět nespravedlivý. Ve svém věku má nažito tolik, co jiný v šedesáti. Je to holka tornádo. Srší z ní energie a dokáže lidi strhnout. Pamatuju si, jak mi Taylor vyprávěl, když jsme spolu jeli na nulovou linii na Kreminně: „Já do války nevypustil sprostý slovo z huby. Ale pak přijela jedna slečna a všechny nás zkazila!“ To byla Karol. Ale jde se tomu divit? Válka je v tomhle nemilosrdná – je to spousta stresu, který se musí, když to jde, nějak vyventilovat. A říct třeba „do kelu“ vážně nefunguje, když jste opravdu v prdeli…
„Najednou vidíš lidi s rozlámanýma a rozstřílenýma nohama
a rukama, chlapy, kterým lezou vnitřnosti z břicha.“
Karol začala v Bachmutu dělat něco úplně jiného než rozjíždět Instagram. Začala se učit zachraňovat životy. Za pochodu se učila od Taylora bojovou medicínu. Za pochodu si zvykala na to, že je najednou ve válce, na jednom z nejhorších míst tehdejší fronty. „Najednou vidíš lidi s rozlámanýma a rozstřílenýma nohama a rukama, chlapy, kterým lezou vnitřnosti z břicha. Ale tehdy jsem si říkala – panebože – Bachmut! Nic horšího přece neexistuje,“ říká Karol. Ale to horší mělo teprve přijít. Ne, že by Bachmut nebyl to nejhorší místo na světě pro tisícovky vojáků, kteří tam umřeli, ale pro ně dva to vrchol nebezpečí ještě být neměl. „Pro kluky tam to ale muselo být peklo,“ přiznává Karolína.
Když poprvé přijela na Donbas a v Kosťjantynivke slyšela první salvu z artilerie, došlo jí, co za „diskotéku“ se tam bude odehrávat. Ale člověk si zvykne. „Jinou možnost nemáš a musíš si zvyknout na to, že při tom musíš pracovat,“ vysvětluje Karol. V Bachmutu se ze zachraňování raněných stala rutina. Teď už má za sebou kurzy bojové medicíny, měla výhodu i v tom, že studovala zdravotní školu. Ale žádná teorie nepřipraví na válečnou praxi.
Karolína se při našem rozhovoru pořád směje. Připomíná mi v tomhle mě samotnou. Lidi mimo válku to nechápou. Ale my víme. Člověk se musí umět odpoutat, zlehčit ty situace, z kterých jde mráz po zádech. Zasmát se tomu, že přiletí raketa a mine vás. Řekla bych, že je to jediný způsob, jak to přežít a nezbláznit se.
Po Bachmutu se Karol s Taylorem přesunuli na kreminnskou frontu. V lesích kolem Rusy obsazeného města se odehrávaly (a stále odehrávají) těžké boje. Karol si tam zažila těžké chvíle při práci na nulovce, kdy do nich tzv. jebala artilerka, jak to popisoval Taylor. Každá cesta na frontu byla nesmírným rizikem. Nemluvě o tom, když zůstávala na liniích několik dní i týdnů.
„Karol si tam zažila těžké chvíle při práci na nulovce,
kdy do nich tzv. jebala artilerka.“
Ten den, kdy jsem na linii přijížděla s Taylorem já a měla tu s ním strávit den a noc, Karol odjížděla domů: „Věděla jsem, že už je tam Taylor příliš dlouho a že by měl odjet. Ale na druhou stranu chápu důvody, proč zůstal. On byl takovej. Kdybych ho tahala z fronty jánevím čím, třeba bagrem, bylo by to marný. Ale zároveň jsme se měli pokusit ho odtamtud vytáhnout.“ Jenže Martin věděl, že má dobře postavený offroad, Nissana Hnisana, což na kreminnské frontě neměl jen tak někdo. Cítil to jako svoji povinnost zůstat tam a ještě pomoci. I když si moc dobře uvědomoval, jak moc tahá čerta za ocas.
Karol slíbila mámě, že si odpočine a odjela na dovolenou do Itálie. Tam ji zastihla zpráva, že Martina zasáhl šrapnel. Že ho vezou do nemocnice v Kramatorsku a že šance, že vůbec dožije do rána, je skoro nulová.
„To byla strašná panika. Hlavně – seš někde v prdeli v Itálii. V první chvíli jsem vůbec nevěděla, co mám dělat. Sbalila jsem se a za tři dny už byla v Dnipru, kam ho mezitím převezli, protože přežil,“ vypráví Karol. Už může, už to má zpracované v sobě, už nastal čas, že o tom může mluvit. Další dva měsíce byly šílené. Naděje střídala beznaděj. Z lékařského hlediska nebylo moc o čem se bavit, ale všichni jsme si říkali: To je přece Martin, kdo jiný by to měl přežít než on? Je silný, fyzicky zdatný, sportovec, tahoun, musí to dát. I Karol doufala v zázrak. Ten ale nepřišel. 15. května mi od ní přišla zpráva, že Martin zemřel.
„Chtěla jsem to v sobě nějak uzavřít, abych aspoň věděla, že jsem udělala všechno, co jsem mohla. Dva měsíce jsem pak jenom lila, kropila jsem první ligu. Řekněme si to na rovinu – alkohol byl jeden z faktorů, který mi pomohl. Ale uzavřená kapitola to nikdy nebude,“ vzpomíná na těžké období. Pak se rozhodla vrátit na Ukrajinu a nějak pokračovat v práci a pomoci Ukrajině, kterou dělali společně s Martinem.
Chvíli trvala byrokracie, nějakou dobu strávila s Třetí šturmovou, elitní útočnou ukrajinskou jednotkou. Pak se doslechla o dronech a o nových možnostech, což ji zaujalo. „Všichni věděli, že je to budoucnost války, já tomu do té doby nepřikládala velkou pozornost. Ale zalíbilo se mi to. Nemusíš nikde moc vepředu šturmovat, ale ten dopad na bojišti je velký. Tak jsem se začala učit. A učím se doteď, je to docela technický, pořád koukám klukům pod ruce,“ vysvětluje Karol. Učí se pořád – i jazyk, za tu dobu se už naučila slušně ukrajinsky. Vlastně to jinak nejde. I když většina západních cizinců mnohdy zvládne jen pár základních výrazů, pro nás Slovany je to jednodušší.
„Kropila jsem první ligu. Řekněme si to na rovinu – alkohol
byl jeden z faktorů, který mi pomohl to přežít.“
„Je to strašně zajímavé a komplexní. Dronů existuje mnoho typů. Jsou drony, které létají na daleko větší vzdálenosti a dělají jenom průzkum. Podle informace z průzkumu vylétají třeba křídlaři, FPV dronaři, kažanisti, je tady nový druh dronu Nemesis, což jsou všechno drony buď kamikadze nebo tzv. na skydy, tedy drony, které shodí nálož a vrací se zpátky. Je to vlastně obrovský mechanismus, který nějak dohromady funguje,“ popisuje Karol. Nedá se rozhodně říci, že by tahle válka byla jen o dronech, to ne, ale podle Karolíny je to nesmírně zajímavé, zatím ne úplně prozkoumané a perspektivní odvětví. Rusové jsou prý dobří v rušení signálu a trvá to, než si dron najde svou cestu. Běžná praxe je, že dron vyletí, ztratí signál a dopadne někde zcela jinde, než byl jeho cíl. Dron je dnes spotřební zboží, zejména komerční drony, třeba Mavic. „To jsou drony dělaný na točení svateb, ne do války, není to vojenská věc, ale nějak to funguje,“ říká Karol.
S drony jezdí létat na linie, kde je samozřejmě riziko smrti extrémně vysoké. Hlavně kvůli množství ruských dronů nad frontovou linií. Nejnebezpečnější je vždycky cesta. Ale i na pozicích může na dronaře velmi snadno spadnout ruský „dárek“, může je trefit artilerie. „Musíš si to v hlavě nastavit, tak, že se počítáš za mrtvou. Jiná varianta není.
Musíš si to brutálně přepnout v mozku, ale samozřejmě když pak letí raketa, tvoje pudy na tebe křičí: vysmahni odsud, tady nemáš co dělat. Ale když to dokážeš přepnout, pomůže ti to dělat tvoji práci aspoň trošku s racionálním mozkem,“ končí Karolína.
Nejvíc by si přála pořádné auto, protože auta a drony jsou tady spotřební zboží, které je hned zničené. Terén na Donbase je strašný, dojet na frontové linie obnáší být skvělým rallyovým jezdcem. Mít dobré auto může obnášet rozdíl mezi životem a smrtí. Karol chce zatím na Ukrajině zůstat. Ne natrvalo, ale dokud bude její zapojení do války proti Rusku dávat smysl. „Všem je jasný, že vítězství, ta peremoha, nepřijde tady na bojišti. To se rozhodne na úplně jiných úrovních,“ uzavírá Karol.
Vzpomínky, krásné a bolestivé, je třeba hodit za hlavu. Budou s ní pořád, ale teď je důležité soustředit se na jediné - přežít na bojišti.
