Není to opravdu otázka toho, že v Gaze je tak nebezpečno. Ne, nebojím se a jela bych tam okamžitě, kdybych měla možnost. Jsem zvyklá pracovat v nebezpečných oblastech a upřímně - ukrajinská frontová linie je pro zahraničního novináře mnohem nebezpečnějším místem než Gaza. Tím nechci zlehčovat utrpení místních, ale já jako zahraniční novinář bych tam takovému riziku vystavena nebyla. I když by samozřejmě vysoké bylo. Ale to není nic, co by mě nějak omezovalo, nebo bylo důvodem, proč tam nepracovat. 

Jenže situace je taková, že to nejde. Alespoň zatím. Na vině je Netanjahuova vláda, která novinářům nepovoluje vstoupit na území Gazy. Jsou tam dvě znepřátelené strany - IDF (Izrael) a Hamás a další teroristické skupiny. Mezi nimi jsou tisíce nevinných lidí, kteří tomuhle běsnění padají za oběť.

Jako novinář můžete do válečné zóny vstoupit s jednou z válčících stran.

Jako novinář můžete do válečné zóny vstoupit s jednou z válčících stran. Já nemám žádné kontakty na Hamás. A i kdybych měla, toto teroristické hnutí se mi hnusí a tyto lidi považuji za odpad společnosti, s kterými nechci být dobrovolně v kontaktu. Takže zbývá IDF, které přístup do Gazy plně kontrolují. Snažila jsem se po 7. říjnu povolení k práci v Gaze získat, ale nepovedlo se mi to. A uznávám, že jsem se asi zase tolik nesnažila. Bylo mi jasné, že i kdybych tomu věnovala obrovské množství energie (a tudíž svou další práci zanedbávala), nebudu schopná udělat nic jiného, než promo akci IDF. Řídké množství novinářů, kterým se podařilo se do Gazy dostat, byli vyvezeni IDF na projížďku (dobře, nebyla to zas tak bezpečná vyjížďka, ale přesto, nemohli svobodně mluvit s místními, byla to zkrátka promo akce armády). Nepočítám samozřejmě palestinské novináře, kterých je v téhle malé zemičce až neuvěřitelné množství. Jsou mezi nimi skvělí fotografové, bezpochyby. Ale neznám je a nevím, jaký je jejich vztah s Hamásem. S ohledem na svoje zkušenosti z Blízkého Východu bych spíše počítala s tím, že pozitivní. A dává to smysl.

Selhává vláda korupčníka Netanjahua

Z hlediska Izraelců také dává smysl, že nechtějí do Gazy pouštět nekontrolovatelné novináře. Pro mě to ale pak postrádá smysl se tam snažit za každou cenu být. Nechtěla jsem a nechci veškerou svou energii věnovat takovéto práci, a proto jsem se raději věnovala a věnuji Ukrajině. Tam mohu pracovat svobodně a dění tam je pro Evropu i českou bezpečnost podle mého názoru nyní důležitější. Jsem tam platnější a až na vysokou míru rizika na frontových liniích mne tam nikdo a nic neomezuje.

Konflikt v Gaze je velmi složitý a spletitý a já se rozhodně nestavím ani na jednu stranu. Od začátku jsem přesvědčena, že Izrael nezvolil správnou cestu, jak se vyrovnat se 7. říjnem. Že měl udělat speciální operaci na eliminaci Hamásu, nikoliv civilistů, žen a dětí. A navíc je vystavovat dlouhodobému strádání. Jedna z nejlepších světových armád by měla umět najít cesty, jak si poradit s teroristy jinak, než za cenu tak vysokých civilních obětí. Ale rozumím i tomu, že udržet na uzdě emoce po tak strašlivém masakru, jako byl ten ze 7. října, je těžké. Když jsem sama sledovala některá videa z útoku Hamásu na Izrael, otevírala se ve mně stará nenávist, kterou jsem cítila jen jedinkrát vůči jedinému aktéru válečných událostí, kterých jsem byla svědkem - Islámskému státu. Už při tomto masakru IDF selhaly a podle mne selhávají i nadále. A selhává celá vláda starého korupčníka Netanjahua, který brání přístupu novinářů do Gazy. To je jediný důvod proč tam nejsem. 

Je mi také protivný ten stádní palestinismus, který se šíří Evropou i USA a který je pěkně v tichosti sponzorován blízkovýchodními monarchiemi, jež byly vždy ochotnými sponzory al-Káidy, Islámského státu nebo právě Hamásu. Fanatismus jakéhokoliv ražení je mi zkrátka odporný a nikdy nebudu jeho součástí.

Petice vládě

Celá situace s Gazou, i to, jak se k ní staví veřejnost, je vlastně nevýslovně smutná. Nepracuje tam nyní žádný nezávislý novinář. Pokud Netanjahuova vláda změní postoj k novinářům a umožní jim svobodně pracovat, budu určitě mezi těmi prvními, kteří se tam budou snažit dostat. Zatím to ale možné není a tak moje další cesta bude směřovat opět na Ukrajinu.

Podepsala jsem také s kolegyní Markétou Kutilovou petici, která je určena právě vládě Benjamina Netanjahua. Organizuje ji brazilský válečný reportér André Liohn. Byť nesouhlasím s některými formulacemi petice, týkajících se právě novinářů v Gaze, s tím podstatným, o co v této petici jde, se plně ztotožňuji. Jde o otevření pásma pro zahraniční nezávislé novináře. Jinak tam budou jen místní, mnohdy navázaní na Hamás. Utrpení místních obyvatel tak bude vždy možno nějak bagatelizovat s tím, že jeho obraz nepřináší nezávislí novináři, ale lidé napojení na Hamás. 

 

Líbí se vám naše práce? Práci Reportérek můžete podpořit předplatným na webu www.reporterky.cz nebo zasláním libovolné částky na č.ú. 266867891/0600. Děkujeme!