Sami Afghánistánem: Zápisky zpoza burky

Je ráno, náš první den ve více než čtyřicetimilionovém Afghánistánu. Jsme v Mazár-e Šarífu. Dívám se z hotelového okna na ulici, která už od brzkých hodin kypí životem – tuk-tuky, auta, obchody, prach, uspěchaní lidé. Převážně muži, i když občas zahlédnu i ženu s dítětem. Město působí rušně a vlastně úplně obyčejně. Nasazuji si hidžáb, oblékám to nejvolnější oblečení, co mám a vycházíme ven.

Když hidžáb nestačí

Po pár minutách na ulici je jasné, že mít zakryté vlasy zkrátka nestačí. Pohledy ulice míří hlavně na mě. Nejsou nutně nepřátelské, spíš dlouhé, zkoumavé a přímé. Je to pozornost, na kterou tělo začne reagovat dřív, než si to mozek vědomě přebere. Úplně automaticky si po pár stech metrech chůze stahuji konce hidžábu těsněji kolem obličeje. Své vrstvy doplňuji přítelovou černou větrovkou, která mi sahá téměř ke kolenům. Po chvíli si přes hlavu přetahuji ještě kapuci a v lékárně kupuji černou roušku. Děláme všechno pro to, aby ze mě bylo vidět co nejméně, abychom splynuli. Tušíme, co se tu může stát. A jsme tu sami.

Ve veřejném prostoru, kde jsem jako Evropanka zvyklá jen tak proplouvat, si najednou musím zvědomit, kde stojím a kam se dívám. Dávám si pozor, abych nikoho neoslovila první. Komunikaci nechávám na příteli a na návštěvu některých míst, jako jsou parky, můžu rovnou zapomenout – ženám je tam přístup zcela odepřen. Jsou to pravidla navržená tak, aby ženy postupně vytlačovala z veřejného života. Není plošně zakázáno, aby žena chodila ven, ale systém je protkán tolika malými korekcemi, že ženám pohyb ve výsledku významně znemožňuje.

Cestou narážíme na místního mladíka, který nám začne pomáhat na trhu. Rychle zařídí příteli látku na ušití tradičního oblečení, zatímco já o krok za nimi jen pozoruji okolí. Pod vrstvou větrovky je nesnesitelné horko. Přesto i s hidžábem, černou rouškou a staženou kapucí pořád poutám nechtěnou pozornost — na ulici přitom nosí odhadem čtyři z pěti žen burku. Burky ale kupodivu na tržnicích s oblečením nejsou tak snadno k sehnání. Čím déle trhem chodíme, tím jasnější je, že nákup burky přestává být jen nápad. Stává se nutností.

„Kupuji tmavě modrou burku. Není to svoboda. Spíš útěk.“

Na výběr mám mezi tradiční světle modrou a její tmavší variantou. Obě jsou ušité z překvapivě těžké, neprůhledné látky s jemnou výšivkou. Ta tmavší je podle mladíka víc „fashion”. Nezní to jako nepovedený vtip, spíš jako absurdní realita afghánského trhu.

Po dlouhém váhání si kupuji tmavě modrou a rovnou si ji při odchodu nasazuji. Je to obrovský nezvyk.

Překvapí mě ale, jak rychle se mi uleví a nežádoucích pohledů náhle ubude.

Není to svoboda. Spíš útěk.

Váha látky mě neustále tahá na hlavě. Látka je navíc tak dlouhá, že si při chůzi musím přidržovat konce, abych si na ně nestoupala – a zároveň se předkláním, abych lépe viděla, kam šlapu. Když zafouká vítr, burka nabere vzduch a pohne mi hlavou.

Pod látkou je teplo. Přes den síťkou vidím relativně dobře, ale s příchodem noci se to mění. Ztrácím periferní vidění, takže se musím pořád otáčet, abych viděla, co se kolem mě děje. Neustále si dávám pozor, kam šlapu, kontroluju chaotický provoz, aby mě někdo nepřejel, a každou chvíli se ohlížím, jestli je přítel pořád nablízku.

Burka mě neosvobozuje, jen mě skrývá – a přesně to mi v tu chvíli přináší klid.

V Kábulu, o několik dní později, ji jednou zkouším nosit po svém – vidím místní ženy, jak si burku zvedají, aby líp viděly, a napadne mě to zkusit taky. Záhy mě ale několik místních s úsměškem upozorní, že ji nosím špatně – pochopí, že na burku nejsem zvyklá. A mají pravdu.

Zatímco ve velkých městech si ženy občas najdou drobné cesty, jak pravidla nepatrně posunout, na venkově takový prostor neexistuje. Když projíždíme venkovem sdíleným taxíkem, je běžné vidět ženu zahalenou v burce, jak uprostřed ničeho – někde u silnice nebo mezi poli – vede za ruku několik dětí.

Feministka

U stánku s panipuri naproti afghánské poště stojí na místní poměry provizorní zahrádka, utopená v neustálém hluku rušné ulice. Na kraji silnice je rozestavěno několik malých plastových židliček a stolků. Celý prostor lemuje přes metr a půl vysoká, zaprášená tmavá plachta. Zpočátku působí jen jako bezvýznamná zástěna proti prachu z ulice. Až po chvíli pochopím, k čemu skutečně slouží. Ženy si za ní mohou odložit burku nebo nikáb a v klidu se najíst, aniž by na ně byla upřena pozornost z ulice.

Protože se poblíž pohybuje člen Tálibánu, přítel zůstává opodál, ale na dohled, a já si přisedám k ženám u jednoho z mála volných stolků. Jídlo je příjemně pikantní. Každá máme sice vlastní lžíci, ale omáčky uprostřed stolu jsou společné. Některé ženy tu jsou s dětmi, jiné s kamarádkami nebo rodinou. Pozorují mě zvědavým, ale vlídným pohledem. Pár z nich se usměje, jiné se jen lehce ukloní. Rozhovor neočekávám – vím, že místní ženy bych oslovovat neměla. Pak ale přijdou tři mladé Afghánky – Mariam, Soraya a Nasrin – a samy od sebe mě osloví. Mluví perfektně anglicky. Řeč se brzy stočí na cestování, vztahy i na to, jaké to je být ženou v Afghánistánu. Mezitím mi nepozorovaně zcela samozřejmě přisunou část své porce. Ani se neptají.

Nejsou z těch, o nichž se mluví s politováním. Jsou to zvědavé, bystré a vzdělané mladé ženy. Zajímají se o náš způsob života, mají své vášně a touhy. Dokonce mi i v tak konzervativním městě vysvětlují, že burku nosit nemusím a hidžáb je z jejich pohledu dostatečné respektování pravidel. Nejsou odříznuté od světa – běžně využívají sociální sítě, ukazují mi svá oblíbená videa na YouTube, učí se jazyky ze zahraničních seriálů a poslouchají hudbu na Spotify. Znají světové pop stars a z paměti odříkávají texty Beyoncé nebo Lany Del Rey.

Přítel se po celou dobu drží v povzdálí. Holky ho průběžně pozorují a po chvíli se na mě otočí: „Asi bys ale měla jít, ne? On na tebe čeká.”

„Ne, ne,” říkám s nadsázkou v hlase. „Půjdeme, až já řeknu.”

Vteřina ticha. Pak smích — nahlas, od srdce. „Feministka,” vykřiknou. Zní to jako slovo z jiného světa. A přesto se chechtáme, jako by mezi námi najednou nebyl vůbec žádný rozdíl.

Jenže ta hranice tam je.

Jakmile se rozhovor stočí k jejich vlastní budoucnosti, dojde přesně na ta témata, která dnes bohužel určují život afghánských žen. Zákazy, které známe z novinových titulků, jsou pro ně každodenním osudem. Ukončení školy. Ztráta zaměstnání. Nemožnost cestovat sama po vlastní zemi, natož vyjet za hranice. Manžel domluvený přes rodinu, tlak na počet dětí, závislost na mahramovi (mužském doprovodu) a přehlížení na ulici. Hodně záleží na tom, do jaké rodiny se narodí a jak moc muži v jejich okolí lpí na tradicích. Přitom jejich sny jsou obyčejné – vzdělávat se, věnovat se tomu, co je naplňuje, cestovat a poznávat svět. Vdávat se o něco později. Mít méně dětí, než je tu běžné – ne pět, třeba jen dvě. A ne ve dvaadvaceti, ale až tehdy, kdy se na to budou samy cítit, třeba v sedmadvaceti.

Právě v tom spatřuju sílu těchto Afghánek, jejich představa svobody totiž nebyla vůbec abstraktní, ale praktická, každodenní, přesná a zcela konkrétní.

Tichá pravidla ulice

Afghánistán se mi neskládal z jednoho velkého zákazu, ale ze složité sítě malých omezení – některých viditelných, jiných tak normalizovaných, že je člověk začne číst teprve postupně.

V restauraci v Mazáru nás bez optání nasměrují do family zone. Obsluha nás neodbytně posílá ke schodišti do suterénu. Nechápeme proč, ale jdeme. Dole prostor působí uvolněně – v koutku si hrají děti, u stolů klábosí větší rodiny. Sedneme si. Sundávám burku, zůstávám jen v hidžábu a konečně zase normálně vidím.

Sotva to ale udělám, číšník kolem nás bleskově rozestaví paravány. Z očí nám vzápětí zmizí ostatní hosté i samotná obsluha. Zbytek místnosti vyplňují umělé květinové polepy a krajinné scenérie na dělících panelech. Sedíme sami za zástěnou. Až v tu chvíli se dostaví podivný, trochu provinilý pocit – uvědomění, že i tahle drobná úleva je možná jen pod podmínkou, že zůstane schovaná za plátnem, bezpečně izolovaná od pohledu ostatních.

Stejné omezení nezůstává ovšem jen za dveřmi restaurace – ukazuje se i v úplných maličkostech. O pár dní později míjíme stánek se šperky. Napadne mě koupit Afghánkám náušnice na památku, které jim dám, až se s nimi znovu potkám. Opatrnost prvních dnů už trochu opadá a já si dodávám odvahu. Tohle přece zvládnu zařídit sama. Nemusím být závislá na příteli v tak obyčejné věci, jako je nákup šperků. Stačí pár slov, ukázat na zboží, domluvit cenu. Jednou to zkusit bez prostředníka.

Přistoupím k prodavači a mile se zeptám na cenu. Podívá se na mě – a rovnou se mi otočí zády. Bez slova, bez mrknutí, bez jediného pohledu zpět.

„Požádám tedy přítele a obchod proběhne naprosto hladce. Já zůstávám opodál, odsunutá do role pasivní pozorovatelky.“

Chvíli tam jen tak ohromeně stojím. Rychle mi ale dojde, že hlavou zeď prostě neprorazím. Požádám tedy přítele a obchod proběhne naprosto hladce. Já zůstávám opodál, odsunutá do role pasivní pozorovatelky a tiše přihlížím. Vždyť tohle není žádná rocket science. Jen kupuju náušnice.

Takové scény se pak opakovaly v různých podobách pořád. Rozhovor probíhal kolem mě, ne se mnou. Muži se obraceli výhradně na přítele, při odchodu ho objímali nebo mu mávali na rozloučenou – občas kývli i na mě, někdy ani to ne. Často jsem měla pocit, jako bych tam vlastně nebyla. Postupně jsem si zvykla, přestala se divit a přestala to očekávat. Cítila jsem se méně přítomná, jako bych tu stála jen jako kulisa. Sžila jsem se s tím, ale vnitřně jsem to nepřijala. Později mi Mariam se Sorayou řekly, že tento pocit znají až příliš dobře.

To všechno ale neznamená, že ženy z veřejného prostoru zmizely. Na ulicích i na trzích byly – v burkách a nikábech, s dětmi v náručí. Některé dokonce prodávaly zboží rozložené na dece před sebou. Pohybovaly se a fungovaly jinak. Opatrněji. V mantinelech, které jsem se teprve učila číst.

Tyto mantinely navíc nejsou zdaleka tak pevné a neprostupné, jak se formálně tváří. Hudba je v zemi zakázaná – přesto hraje v autech. Řidič ji jen ztlumí, jakmile se blíží checkpoint. V některých městech se ženy běžně objevují venku i po desáté večer, navzdory výslovnému formálnímu zákazu. Takových situací je však mnohem víc. Pravidla, která teoreticky platí, se v praxi ohýbají – do té míry, do jaké se ohýbat dají.

Výsledkem tohoto neustálého kličkování mezi psanými i nepsanými pravidly není ani tak přímý strach, jako spíše permanentní ostražitost. V Kábulu jsme se vyhýbali postranním uličkám a chodili jen po hlavních třídách. Nešlo o bezprostřední pocit nebezpečí. Spíš o tiché průběžné vyhodnocování: Kde jsme? Kdo je kolem nás? Můžeme jít ještě dál?

Čekání na náhodu

Modrá mešita tvoří architektonický i logistický střed Mazár-e Šarífu. Silnice kolem ní funguje jako jeden velký kruhový objezd. Vstupy pro muže a pro ženy jsou od sebe vzdálené na půl cesty kolem obvodu. Rozhodneme se ji navštívit v náš poslední den v Afghánistánu. Muži vcházejí dovnitř bez zdržení. Já se jdu zařadit k ženskému vchodu – jako obvykle už s burkou na sobě.

Zatímco pánové mají cestu volnou, ženy se u své brány tísní v neuspořádaném davu. Starší i mladé, matky s dětmi i batolaty v náruči. Některé postávají, jiné posedávají na přilehlé zídce. Vmísím se mezi ně. Ženy na zídce se okamžitě posouvají a dělají mi místo, abych si mohla přisednout k paní ve výrazném zeleném šátku. Zkusíme si povídat, ale překladač do dárí si s námi moc nerozumí. Chvíli se dorozumíváme pomocí posunků, až to vzdáme a jen se na sebe usmíváme očima.

Po chvíli si vedle mě přisedne asi třináctiletá dívka. Má velké hnědé oči a mluví krásně anglicky. V rukou svírá sešit, který na první pohled vypadá jako typický deník náctileté holky – růžový, polepený samolepkami a třpytkami. Když se ale nakloním blíž, vidím v něm hustě popsané stránky anglických esejí. Vlastní domácí úkoly, psané sama pro sebe. V zemi, kde dívky ze dne na den ztratily právo chodit do školy, představuje tenhle třpytivý sešit tichou revoltu. Svěří se mi, že by ráda studovala právo v zahraničí, kde pracují její rodiče, a doufá, že se za nimi jednoho dne přes Pákistán dostane.

Zeptám se jí, jak dlouho tu ženy u brány běžně čekají. Odpoví, že prostě čekají – stráže namátkou pouštějí dovnitř a záleží na tom, jestli máš mezi hlídači známé, nebo prostě jen na jejich náladě. Mě jako cizinku by prý měli pustit bez problémů, ale já v té chvíli díky burce jako turistka rozhodně nevypadám. Bere mě jako jednu z nich. Dokonce mě poprosí o fotku. Překvapeně zírám, když na telefonu otevře aplikaci Snapchat, nastaví správný filtr a vyfotí nás. Pak odejde.

Rázem se ale atmosféra zlomí.

U brány se bez varování zjeví dva Tálibové a začnou dav žen odhánět. Nekřičí, jen mluví důrazněji. Po chvíli však do žen začnou strkat a odtlačovat je od vchodu. Rozruch okamžitě přitáhne pozornost ulice. Krok kolemjdoucích zpomalí, ve vzduchu je cítit tenze. Některé ženy začnou plakat, matky pevněji tisknou děti k sobě a prosí, aby je pustili dovnitř. Muži u vchodu jen nekompromisně ukazují směrem k ulici.

Jsem od vstupu vzdálená zhruba deset metrů. Zatímco část žen s brekem odejde, převážná většina z nás, co sedíme na zídce, zůstává na místě. Každá z jiného důvodu. Já čekám na přítele. Schoulím se pod burkou a nohy zastrčím hluboko do látky, aby nebyly vidět moje boty západního stylu. Přes úzkou síťku s bušícím srdcem sleduji ten zmatek. Cítím se lapená. Nemohu se jen tak zvednout a sama odejít. Kdybych vyrazila příteli napřed, riskovala bych, že půjdu špatným směrem, mineme se a budeme se hledat o to déle. Potulovat se tu bez doprovodu není bezpečné. Nezbývá mi nic jiného než tiše sedět a zpoza modré mřížky pozorovat, co se stane.

Svírá mě úzkost, ale uklidňuji se, že pro mě je tohle jen dočasná situace. Intenzivní a svazující, ale s jasným koncem. Mám v tašce pas, peníze a letenku. A hlavně vím, že se pro mě za chvíli vrátí doprovod. Pro ženy, se kterými sedím na zídce, je ale tahle bezmoc a čekání na cizí svolení bohužel každodenní realitou.

Zprávy z jiného Afghánistánu

Když si s Mariam píšeme po mém návratu do Česka o tom, jak svět mluví o Afghánistánu, svěřuje se mi, jak cizí jí ten pohled někdy připadá. „Všichni vidí afghánské ženy jen jako slabé nebo v ohrožení,” napíše mi.

Mariam přitom má štěstí na rodinu, která je otevřená a dává jí v rámci možností svobodu. To, že se s námi bavila a vyfotila se, bylo její rozhodnutí. Ne povolení.

„Ano, je tu hodně limitů,” vysvětluje. „Ale máme naději, přátele a svůj osobní svět.” Připomíná mi, že Afghánistán není jen obraz ve zprávách, ale domov milionů lidí — i se vším, co bolí. „Není to tu jako u žen v jiných zemích,” pokračuje, „ale je to náš domov, naše kultura, naši lidé. Máme hodně problémů, se kterými bojujeme, ale pořád to tu milujeme.”

Podobně se vyjadřuje i Soraya: „V Afghánistánu jsou miliony dívek, které mají své sny, ale nemohou pro sebe nic udělat. Chtějí jen jednoduchý život – takový, jaký mají holky v jiných zemích.”

Obě dívky si svůj svět nijak neidealizují, ale ani se nevzdávají. Znají jeho tíhu i radosti. Vadí jim, když na ně svět nahlíží jen optikou oběti. Přitom je drží tichá odvaha, která se nenosí na povrchu.

Tento křehký balanc ale v posledních týdnech naráží na novou realitu. Od naší cesty uplynuly necelé dva měsíce, ale situace se za tu dobu mění – a s ní i to, jak Mariam a Soraya svoji budoucnost vidí. Soraya se mi ozývá znovu – a tón je jiný, naléhavější. Po protestech v Herátu na začátku června totiž režim výrazně přitvrdil a zavedl nová pravidla – mimo jiné nový zákaz používání chytrých telefonů.

V poslední době už atmosféra ve městě není vůbec dobrá,” napíše mi Soraya. „Působí to tu děsivě a v ulicích už není tolik žen jako dřív. Checkpointy Tálibánu jsou všude. Kvůli novému nařízení Tálibánu nesmíme používat chytré telefony ani v práci, ani mimo ni. Pokud je u nás najdou, rozbijí nám je, přijdeme o práci a mohou nás zatknout a postavit před soud.

„Život je tu den ode dne těžší. Doufám, že se jednou všechno zlepší. Jinak budu muset zemi opustit, protože už jsem z téhle situace opravdu unavená a mám pocit, že nemohu dýchat. A pokud se nám něco stane, bude to jen proto, že jsem dívka. Protože jsem žena,” napíše mi Soraya.

Ozve se mi i Mariam – smířlivěji než Soraya, jako by se s tím novým stavem věcí už dokázala vyrovnat. „Mě se to tolik nedotýká,” dodává, „ale musím být teď opatrnější. Nic jiného dělat nemůžu.”

Co zůstává

Odjížděla jsem do Afghánistánu s tím, že i moje vlastní svoboda tam narazí na limity a že příběhy nesvobody uvidím na vlastní oči. Nejvíc mě ale překvapilo, kolik času jsme s Afghánkami strávily vyprávěním o věcech naprosto všedních. O práci, lásce, vztazích a o tom, kým by jednou chtěly být. Právě ta obyčejnost mě zasáhla nejvíc.

Tím, že se ke mně ulice v některých chvílích začala chovat jako k místní ženě, jsem mohla zahlédnout část každodenní reality žen v téhle více než čtyřicetimilionové zemi. Nesvobodu, která se nabaluje po troškách — za paravány v restauraci, v odvrácených zádech prodavače, v davu před bránou mešity.

A pak tu byly ony. Mladé Afghánky, které mě uprostřed toho všeho nečekaně zastavily svou pohostinností. Dívky, které si pod tíhou všech těch zákazů dál tvrdohlavě nesou svůj vlastní svět, obyčejné sny i zvědavost.

Stále ve mně doznívá ten smích u stánku s panipuri – nahlas, upřímně od srdce – jako by mezi námi najednou nebyl vůbec žádný rozdíl. Jenže ten rozdíl tam celou dobu prostě byl, a v slzách teď sleduji, jak se dál prohlubuje.

Poznámka autorky

Do Afghánistánu jsme vstoupili přes Most přátelství, jedinou pevnou spojnici mezi Uzbekistánem a Afghánistánem. Přijeli jsme sami, jen s batohy a bez průvodce. Neměli jsme nikoho, kdo by za nás vyřizoval povolení nebo překládal na úřadech. Jeli jsme místní dopravou a snažili se co nejvíce zapadnout, i když bylo jasné, že se mezi místní doopravdy integrovat nemůžeme.

Dnes se na sociálních sítích objevuje stále více obsahu z afghánských cest, většinou ale od turistů, kteří cestují s průvodcem. Status cizinky může stačit k návštěvě mešit a dalších prostorů vyhrazených mužům, je to ale až průvodce, kdo turistům pomáhá překonávat místní bariéry a otevírat cestu k lidem, se kterými by se jinak vůbec nesetkali. Ročně do Afghánistánu přijede jen zhruba devět tisíc turistů. Jejich počet je sice zanedbatelný, svoboda jejich pohybu ale vytváří s místní realitou nepřehlédnutelný kontrast. Náš přístup byl jiný – a možná právě proto jsem mohla zahlédnout i okamžiky, které by mi jinak zůstaly skryté.

Tyhle zdánlivě nesouvisející střípky příběhů vnímám jako výjimečné. A jsem vděčná, že vůbec mohly nastat.

Jména Afghánek v textu byla z důvodu bezpečnosti změněna.

Dezinformace jsou zdarma. Kvalitní novinařina je často za paywallem. My jsme platební bránu zrušily. Otevřely jsme Reportérky všem. Jsme reportérky s odvahou, ale hledáme Spojence. Přidejte se k nám a podpořte naši práci na Doniu
Nebo se staňte naším Spojencem v klubu 
Děkujeme za podporu!