Smrt jako livestream. Jak drony mění válku i nás.

„Sledujete v reelskách likvidaci Rusáků? A víte vůbec o tom, že tady na Facebooku jsou videa, která vám ukážou poslední vteřiny jejich života? Jo, jsou. Ukrajinci jich teď postují spoustu. Baví mě to. Jo, fakt. Konečně mám pocit zadostiučinění za všechny ukrajinský chlapy krvácející z břicha v rozbahněným zákopu. Za všechny důchodce mrznoucí v zimě v panelácích bez tepla. Za všechny unesený ukrajinský děti a za všechny znásilněné ženy. Každej z***j p***c, kterej přišel za kopějky vraždit Ukrajince a chovat se jak zrůda, si tohle zaslouží. Nemám k němu ani trochu empatie. A nemám ani výčitky, že nemám empatii. Tohle lidský safari mi vyhovuje.”

Tento text publikoval na svém facebookovém profilu influencer Ondřej Langr. Tisíce lajků, stovky komentářů, většinou souhlasných. Vyděsilo mě to. Ondru znám osobně, chytrý, vzdělaný, normální táta tří dětí, žádný radikál. Ano, také jsem viděla spoustu podobných videí. Publikují je obě strany, jak ukrajinská, tak ruská. Ve mně osobně budí tato videa čirou hrůzu. A žádné potěšení. Co se stalo s naší společností, že nacházíme potěšení v tom sledovat něčí smrt? V přímém přenosu, někde ve vlaku, cestou do práce, v posteli či doma v křesle?

 Mnoho videí, které se dostávají na sociální sítě, ukazují vojáky, kteří se vzdávají, prosí o milost. Ale stejně jsou nemilosrdně zabiti. Vzdávají se stroji. Ale ten stroj obsluhuje člověk. Podle mezinárodního válečného práva je zabití vzdávajícího se protivníka válečný zločin. Tečka. A tím, že tomu fandíme, fandíme válečným zločinům. A ještě se u toho někdo baví. 

Válka na Ukrajině přinesla něco, co moderní konflikty ještě nezažily v takové míře: masovou konzumaci smrti v podobě FPV dronových videí. Obraz připomíná videohru. Kamera letí nízko nad zemí, hledá cíl, přibližuje se k člověku, který utíká, schovává se v zákopu nebo se snaží uniknout. Pak přichází zásah. Hudba. Emojis. Komentáře typu „nice hit“. A publikum sleduje další. Nice hit. 

Dronová válka změnila nejen způsob zabíjení. Změnila také psychologii zabíjení a sledování smrti. V minulosti voják většinou viděl člověka, kterého zabíjí. Viděl jeho tvář, jeho strach, krev, tělo. Dnešní FPV operátor často vidí člověka na monitoru. Tepelný bod. Avatar na obrazovce.

A divák? Ten se mění ve sportovního fanouška, který fandí své straně. Fandí zásahům lidí, stejně jako fandí gólu. Právě v tom spočívá jedna z největších změn moderní války. Válka už není jen dokumentovaná. Je streamovaná.

Na sociálních sítích vzniká nová kultura války. Je to tzv. killcam kultura. Smrt jako obsah. Algoritmy zvýhodňují drastické záběry, emoce, adrenalin. FPV videa se šíří podobně jako gaming videa nebo sportovní highlights.

Debata se rozjela v zahraničí, ale i na českých sociálních sítích.

Někteří mluví „gaučové krvelačnosti při jásání nad záběry zabíjených ruských vojáků“. Jenže pod jeho kritikou se okamžitě objevila druhá, neméně silná reakce.

Influencer Ondřej Langr otevřeně přiznal, že ho tato videa baví. Ve virálním facebookovém příspěvku popsal, jak sleduje záběry z dronů ukazující „poslední vteřiny života“ ruských vojáků. A dodal bez obalu: „Baví mě to. Jo, fakt.“

Jeho argumentace je přitom pozoruhodná právě tím, jak přesně vystihuje dnešní morální dilema.

Podle Langra videa odrazují další Rusy od podpisu kontraktu a ukazují účinnost západní pomoci Ukrajině. Tvrdí také, že společnost probouzejí z otupění vůči válce a vracejí ji „zpátky do reality“. A nakonec přichází věta, která by ještě před pár lety působila naprosto šokujícím dojmem: „Tohle lidský safari mi vyhovuje.“

Právě tato otevřenost je možná nejvýmluvnější.

Nejde totiž o anonymní trollí komentář pod videem. Jde o veřejně vyslovený pocit člověka, který artikuluje něco, co si dnes myslí část společnosti — že po Buči, Mariupolu, únosech dětí, mučení a tisících mrtvých Ukrajinců už vůči ruským vojákům necítí empatii.

A právě zde se ta debata láme. Protože na jedné straně stojí velmi reálný hněv nad ruskými zločiny. Na druhé straně riziko, že si společnost zvykne sledovat smrt jako formu satisfakce.

Je pochopitelné, že Ukrajinci mají po letech ruské agrese radost ze zničené techniky nebo eliminace okupantů. V zemi, která čelí brutální invazi, nejde o akademickou debatu. Jenže něco jiného je vojenská nutnost a něco jiného je proměna smrti v digitální zábavu.

Válečný zločin

A teď nepříjemná otázka: co se stane, když si společnost zvykne sledovat zabíjení jako formu zábavy? Tato otázka je ještě ostřejší v okamžiku, kdy kamera zachytí vojáka, který se vzdává, prosí o milost, není ozbrojen. Zde nejde jen o emoce, jde i o právo.

Úmyslné zabití vojáka, který se vzdává, může být kvalifikováno jako válečný zločin. To je důležitá věc i pro dnešní online debatu. Protože ve chvíli, kdy lidé veřejně jásají nad videi, na nichž je zabit člověk, který se pokouší vzdát, fakticky tím nefandí jen vojenskému zásahu. Fandí možnému porušování válečného práva.

Tady se ukazuje, jak rychle dokáže digitální prostředí otupit základní hranice, které vznikaly po druhé světové válce právě proto, aby válka úplně neztratila pravidla.

Podle mezinárodního humanitárního práva, tedy ženevských konvencí a práva ozbrojených konfliktů, nesmí být zabit voják, který se jednoznačně vzdává a je takzvaně hors de combat – vyřazen z boje. To je základní princip válečného práva.

Jenže FPV dron otevřel situaci, kterou autoři ženevských konvencí nikdy neřešili. Jak se vlastně člověk vzdá stroji? Dron neumí přijmout kapitulaci. Nemůže zajmout vojáka. Nemůže ho odzbrojit. Nemůže mu dát pokyny. Operátor navíc často sleduje obraz jen několik sekund a sám může být několik kilometrů daleko.

Vojenské právníky tak dnes zaměstnává otázka, zda samotné zvednutí rukou nebo odhození zbraně vůči dronu automaticky znamená povinnost útok zastavit. Většina expertů na mezinárodní humanitární právo říká, že pokud je kapitulace jasná a operátor ji může rozpoznat, útok by měl být zastaven. Jenže část vojáků může kapitulaci předstírat. Několik sekund váhání může znamenat smrt pro vlastní jednotku.

“Vzdávání se dronům funguje. Nepřítel to moc nedělá, ale občas se vzdá a pak ho dron navede na naše pozice, kde je zajat. Často ho ale během toho zabijou jeho vlastní, nebo miny,” říká česká dronařka zvaná Radouch.

Pro mě osobně není ani tak důležité, jak se mění válka, ale to, jak se měníme my. Ještě před několika lety by bylo nepředstavitelné, aby desetitisíce lidí večer scrollovaly videa smrti podobně jako reels na Instagramu.

Člověk si na všechno zvykne. I na pohled na umírajícího vojáka utíkajícího před dronem. A právě to je možná největší nebezpečí. Ne že technologie zabíjí efektivněji, ale že technologie vytváří emocionální odstup mezi člověkem a smrtí. Operátor zabíjí přes obrazovku. Publikum sleduje přes obrazovku. Algoritmus mezitím doporučuje další video.

Mezinárodní humanitární právo vzniklo po druhé světové válce na jednoduché myšlence: i válka musí mít hranice. Proto, aby se protivník úplně nepřestal vnímat jako člověk.

Pohled české dronařky

Na závěr cituji českou operátorku FPV dronů na ukrajinské straně. Tato žena si říká Radouch a říká: “Popularita záběrů z FPV dronů dobíhajících cíl je děsivá sama o sobě. Ještě děsivější je, že se tyhle záznamy upravují pomocí AI tak, aby měl divák co nejkomfortnější vizuální zážitek z něčího posledního okamžiku. Civilizace zřejmě pokročila a smrt už nestačí, musí se ještě dobře postprodukovat.

Ale moje práce není estetický žánr a obsah pro latentní psychopaty za monitorem. Není to materiál pro morální vzrušení publika. Vzrušuje vás ten pohled? Ráda vám to místo přenechám. Ve jménu humanity.

Možná mě jednou někdo umučí proto, že budu schovávat Rusa. Bez otázky, kdo je, co dělal a proč se za něj stavím. Protože dotyčný nebude potřebovat kontext, ale objekt.  A pocit, že tentokrát je krutost konečně spravedlivá, legální a legitmní.“

Dezinformace jsou zdarma. Kvalitní novinařina je často za paywallem. My jsme platební bránu zrušily. Otevřely jsme Reportérky všem. Jsme reportérky s odvahou, ale hledáme Spojence. Přidejte se k nám a podpořte naši práci na Doniu
Nebo se staňte naším Spojencem v klubu 
Děkujeme za podporu!