“Pusťte ty ženy, to jsou Češky,” vyzývá starší muž ostatní lidi v tlačenici, aby nás pustili dopředu. Dopředu znamená blíž k rakvi s tělem Ratka Mladiće. To, že jsme Češky, zde v Srbsku většinou otevírá mnoho dveří. Spousta Srbů v Česku pracovalo nebo zde mají nějaké příbuzné. “Mám Čechy moc rád, pracoval jsem tam mnoho let na stavbách. Krásné časy to byly. Češi mě brali mezi sebe, každý den po práci na pivo. Jenže pak přišlo moc Ukrajinců a ti už se ke mně hezky nechovali, tak jsem se vrátil,” říká lehce prošedivělý Zoran a dál se snaží pohnout masou těl před námi. 

Být Češkou sice v Srbsku pomáhá, ale v boji o možnosti poklonit se Mladićovi, je to zhola k ničemu. Boj je to urputný. Lidi si šlapou po nohou, namačkaní tělo na tělo, snaží se povalit bezpečnostní rámy, kterými musí projít, aby se dostali ke kostelu svatého Lukáše v jižním Bělehradě. Rakev je zde vystavena od 7 hodin ráno a v jednu už se přesune na hřbitov. Dostat se přímo k ní ale nemohou všichni. Přijelo 16 000 lidí ze Srbska, Černé Hory i Republiky srbské. Opodál stojí desítky autobusů. Rakev je uzavřena, lidé tak líbají pouze naleštěné dřevo. Na rakvi je položena zelená vojenská čepice, typická pro generála Mladiće. Každý u rakve může být nejvýše pár vteřin, pokřižovat se, poklonit, políbit a jít dál. Většina těch, kdo přijeli, jsou bílí muži 50 plus. Sem tam nějaká žena či veterán na vozíčku. Později přichází skupinky mladých kluků kolem 18 let. Většinou fotbaloví fanoušci. Pohřeb se stal příležitostí ukázat všem, jaký měl kdo k Mladićovi vztah. Jsou zde stovky bývalých vojáků z dob jugoslávské války. Někteří na hlavách barety, jiní trička s nápisem jejich brigády. Nejvíce je vidět Banja Luka či různé kosovské brigády. Nejvíc lidí má na sobě černé tričko s Mladićovou podobiznou. Nemohu se ubránit pocitu, že Mladić je i dnes, 30 let po válce, dobrý merch. 

I proto moji pozornost upoutá mladý vystajlovaný pár. Krásná slečna s havraními vlasy mi říká, že jsou z Austrálie. Jsou zrovna v Srbsku na dovolené a Mladićovi přišli vzdát hold. “Moje rodina je ze srbské vesnice v Kosovu. Už před válkou chodili za mým dědou kosovští mafiáni a nutili ho, aby jim prodal pole a dům. On odmítl. Tak ho zastřelili. Později během války nás vyhnali, o vše jsme přišli. Rodiče odešli do Austrálie. Ratko Mladić je pro mě symbolem toho, kdo bojoval za srbský národ. Ale já už jsem Australanka, ale to, co se nám Srbům stalo, je nespravedlnost, vypráví Ivana. Vyfotit nechce. Co kdyby ji někdo z Austrálie viděl na pohřbu válečného zločince! Muže, který v roce 1995 velel masakru v bosenské Srebrenici. Ženy, děti, staré lidi nechal násilně odvézt a muže a chlapce nechal popravit a naházet do masových hrobů. Přes 8 000 jich bylo. Mladić měl podíl i na obléhání Sarajeva. 

Moudrý Mladič a popírání genocidy

To bělovlasí muži opodál jsou mnohem sdílnější. Chtějí se pochlubit, že s Mladićem přímo bojovali. “Mladić byl můj velitel, díky bohu. Byl moudrý, spravedlivý a k nám vojákům vždy férový. Jsem hrdý na to, že jsem ho poznal, jednou vejde do dějin jako hrdina,” říká jeden ze skupiny důchodců, kteří přijeli z Republiky srbské vytvořené v Bosně. Když se ho ptám na jméno, říká, že se jmenuje Srb. “My všichni se jmenujeme Srb,” doplňuje.

Všichni, s nimiž mluvíme, mají jedno společné. Ratko Mladić pro ně není válečný zločinec. Je to jejich generál. Jejich hrdina. Ochránce Srbů. 

Potkáváme i sedmačtyřicetiletého Alexandra Damjanova. Na sobě má vojenskou uniformu a vojenské výložky. Těch má hodně, na rozdíl od zubů. Ty má dva. Vysvětluje nám, že ve Srebrenici bylo podle něj zastřeleno „jen 1 800 lidí, převážně vojáků“.

„Nic z toho není pravda. To jsou jen výmysly opozičních médií,“ říká o genocidě. Posloucháme ho pár metrů od rakve muže, pod jehož velením se odehrál nejhorší masakr v Evropě od druhé světové války.

Alexandr je původem z Banja Luky a bojoval v Kosovu, u Košar, je tedy také veteránem celé té obludné války. Právě otázka Kosova je mezi Srby dodnes velmi palčivá. Zde Srbové vnímají velkou nespravedlnost, protože po skončení války v Kosovu odešlo nebo bylo z Kosova vyhnáno kolem 150 tisíc Srbů. I po příchodu jednotek KFOR následovaly vraždy, únosy, vypalování srbských domů a odveta části kosovských Albánců. 

Pro mnoho lidí kolem nás je to tak osobní příběh ztraceného domova. Za tento nucený exodus nebyl nikdo odsouzen jako za celek.

Haag jako symbol srbské křivdy

ICTY obžaloval 161 lidí. Odsouzeno bylo 90. Před soudem stáli Srbové, Chorvati, Bosňáci, kosovští Albánci i další. Rozsudky padaly také za zločiny spáchané na Srbech. Jenže několik obžalovaných bylo zproštěno viny. Nebyli svědci. Ukázalo se, že byli často zastrašováni, někteří zemřeli při podivných okolnostech. Zastrašováni byli zejména během procesů proti představitelům kosovské UCK, která má na svědomí masakry a vyhánění Srbů z Kosova. Osvobozen byl i bývalý kosovský premiér Ramush Haradinaj. Nyní v roce 2026 haagský tribunál znovu otevřel případ bývalého kosovského prezidenta a jednoho z vůdců UÇK Hashima Thaçiho. Rozsudek má padnout nyní v září.

V roce 1999 bylo vyhnáno více než 850 000 kosovských Albánců srbskými a jugoslávskými silami. To už Srbové slyšet nechtějí. Otázka Kosova je ale palčivá i pro mladou generaci a živí i nyní srbský nacionalismus. Pocit nespravedlnosti v Haagu posílil u Srbů příklon k Rusku, které naopak vystupuje v roli ochránce všech Slovanů. Ostatně ruský velvyslanec se osobně zúčastnil Mladićova pohřbu. 

Náš bratr Putin

Za chvíli se o lásce Srbů k Rusům přesvědčujeme na vlastní oči. Zastavujeme u partičky starších mužů, kteří jsou vyzdobeni nejen portréty Mladiće, ale i ruskými vlaječkami. Přijeli už včera z Republiky srbské. Podle svých slov s Mladićem bojovali. “Haagský tribunál, to je největší hanba, je to ostuda. Řekneme bratru Putinovi, aby tam poslal jednu bombu, a bude klid. Nastane ticho. Západu nevěříme, náš bratr je Rusko,” říkají muži plynulou ruštinou. Celá ta situace vlastně působí až komicky, či spíše tragikomicky.

Vítejte na pohřbu Ratka Mladiće.

“Měl jsem tu čest ho chránit.” 

Zoran Benák, srbský důstojník

V davu potkáváme i Zorana Benáka. Charismatický muž v uniformě a baretu. “Sloužil jsem u 65. ochranného praporu generálního štábu armády Republiky srbské. Tedy u jednotky, která Mladiće chránila. Měl jsem tu čest se s ním seznámit a chránit ho.“

Podle něj bude Mladić vzorem pro další generace. Jako velitel, jako vojevůdce, jako generál, jako někdo, kdo byl čestný a poctivý voják.“ Přitom právě Mladić proslul svou lstivostí a lhavostí, ale hlavně vůči svým nepřátelům. Dokázal obelstít muže ze Srebrenice, aby slezli z kopců dolů a vylezli z úkrytů, dokázal manipulovat i holandské velitele mírových sborů OSN.

“Haagský tribunál byl politický proces, ne spravedlivý,” usměje se Zoran. Čeká na něj ruská televize. Musí jít. 

Přes osm tisíc mrtvých

Ratko Mladić se narodil před 84 lety v bosenské vesnici Božanovići. Jeho otec zahynul za druhé světové války v boji proti chorvatským fašistickým ustašovcům. A možná to předurčilo jeho další život. Mladić se stal vojákem. Když se začala rozpadat Jugoslávie, velel nejprve v Chorvatsku a následně armádě bosenských Srbů. Jeho jméno je spojeno s obléháním Sarajeva. A především se Srebrenicí.

V červenci 1995 obsadily jednotky bosenských Srbů pod jeho velením enklávu, která měla být bezpečnou zónou OSN. Ženy, děti a starší lidé byli odváženi pryč. Muži a chlapci oddělováni. Více než osm tisíc bosňáckých mužů a chlapců bylo zavražděno.

Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii Mladiće uznal vinným z genocidy, zločinů proti lidskosti a válečných zločinů. Dostal doživotí.

15 let se skrýval v Srbsku a dopaden byl až v roce 2011. Nyní zemřel ve vězení. 

Spaste jeho duši

Je poledne, v kostele svatého Lukáše se rozezní zvony. Začíná mše za Mladiće a spásu jeho duše. Tisíce lidí stáli frontu marně. Teď už se k rakvi nedostanou. Při hodinovém náboženském obřadu se všichni neustále křižují a vzývají Boha. Osobně si dávám pozor, abych se nepokřižovala ani jednou. Nechci nijak přispět k modlitbě za Mladićovu duši. 

Mladić bude uložen na Topčiderský hřbitov. Tam má rodina hrobku. Jenže ten je čtyři kilometry daleko od kostela. 16 000 lidí se tak vydává na pochod. Je vedro. Rakev jede v popředí, doprovázená policisty. Kolem cesty stojí davy lidí, klaní se a tleskají. A opět se křižují. Do hrobu jde Mladić i se všemi svými vojenskými řády, medailemi, šavlí a pověstnou čepicí. Bude pohřben vedle dcery Anny. Ta se zastřelila otcovou pistolí v roce 1994. Bylo jí 23 let. Údajně se nesrovnala s tím, co její otec dělá a možná k její sebevraždě přispěla i nešťastná láska. Mladić nikdy neuvěřil, že se Anna zabila sama. 

Mladićovi zbyl ještě syn a ten dnes řeční nad rakví. Pláče a omlouvá se otci, pokud neplnil v něčem jeho očekávání. Dav tleská. 

Zeman fuj, Sparto, děkujeme!

Do popředí se tlačí i drobná žena s obrovskou kyticí. Slyší, že se bavíme česky a začne na nás ječet: “Za utrpení Srbů můžete vy Češi a ten váš Zeman. To vy jste dopustili, aby nás NATO bombardovalo. Styďte se!” Srbsko bylo během války bombardováno a i to berou Srbové jako velkou křivdu. Navíc bylo Srbsko dlouhé roky pod sankcemi a lidem se tam nežilo lehce. I proto jich tolik pracuje v zahraničí. 

Narozdíl od paní, která nás Čechy obviňuje z bombardování, Alexandr Damjanov nám děkuje.

„Děkuji Čechům za Kosovo a chci poděkovat českému lidu a všem českým fanouškům za to, co udělali na pražské Spartě, když generál zemřel.“

Mladić zemřel 27. srpna. A právě v těch dnech se jeho portrét začal stěhovat na fotbalové tribuny. Fanoušci Crvene zvezdy Bělehrad ho oslavovali jako generála v Plzni na zápase. 

V Bělehradě rozvinuli jeho podobiznu a transparent: PRAVAC POTOČARI (Směr Potočari)

Dvě slova. A každý, kdo zná historii Srebrenice, ví, proč mrazí.

Potočari jsou místem, kam se v červenci 1995 před bosenskosrbskými jednotkami uchýlily tisíce lidí. Potom stadion držel minutu ticha. Ne za mrtvé ze Srebrenice. Za Mladiće.

Mladić dorazil až na Spartu

A pak se přidali fanoušci Sparty Praha. Během derby Sparty se Slavií se v kotli objevila srbská vlajka a pocta Mladićovi. Najednou chápeme, proč nám nějaký chlap na pohřbu válečného zločince v Bělehradě děkuje za české fotbalové fanoušky. Je to absurdní okamžik. Stojíme na Mladićově pohřbu a Srb, který nám právě vysvětlil, že ve Srebrenici žádná genocida nebyla, děkuje České republice. Za Spartu.

Incident na Spartě šetří policie a Spartě hrozí pokuta za podněcování nenávisti a schvalování genocidy. Pokutu dostala i Crvena zvezda. Asi jí pokuta nevadí. Největší sponzor klubu je totiž ruský Gazprom. Fotbalové tribuny zde v Srbsku s válkou prorostly už před třiceti lety.

Željko Ražnatović alias Arkan dokázal radikální fanouškovskou scénu využít jako rezervoár mužů pro svou polovojenskou Srbskou dobrovolnickou gardu – nechvalně proslulé Arkanovy tygry. Z tribun do války. Z války zpátky na tribuny.

Mladičův dárek Vučičovi

Dnes je Srbsko kandidátem na členství v Evropské unii. Podpora ale mezi lidmi stále klesá. Srbsku už více než deset let dominuje Aleksandar Vučić a jeho Srbská pokroková strana SNS. Země se přitom snaží o téměř nemožný geopolitický provazochodecký výkon. Chce do Evropské unie a nechce se vzdát Ruska. Mluví o evropské budoucnosti a zároveň živí nacionalistické příběhy minulosti.

A Mladićova smrt přišla v mimořádně citlivé chvíli.

Srbsko míří k volbám. A Vučićova strana dokázala pohřbu náležitě využít. Pohřbu se zúčastnilo osm ministrů Vučičovy vlády včetně ministra spravedlnosti a kultury. Spolu s ruským velvyslancem či ruskou historičkou Jelenou Guskovou. Stát zajistil převoz těla a organizaci pohřbu. I vojenské pocty.

Jenže existuje i úplně jiné Srbsko

Bylo by snadné odjet z Mladićova pohřbu a napsat, že Srbsko je země lidí, kteří popírají Srebrenici, milují Putina a oslavují válečné zločince.

Ale není. Je to země rozdělená. 

Od roku 2024 se Srbskem valí jedny z největších protivládních protestů za poslední roky. To nemá v Evropě obdoby. K protestům proti Vučićově vládě se připojily statisíce Srbů. 

Začalo to pádem betonového přístřešku na nádraží v Novém Sadu v listopadu 2024. Zahynulo šestnáct lidí. Pro mnoho Srbů to nebyla jen tragická nehoda. Stala se symbolem zvrácenosti systému. Korupce. Zakázky. Politické vazby. Beztrestnost.

Do ulic vyšli studenti. A za nimi další. Učitelé. Zemědělci. Lékaři. Herci. Důchodci. Rodiny s dětmi. Statisíce Srbů. Přejí si změnu vlády a celého systému. “Je to ale na dlouhé roky, možná generace, systém korupce, zastrašování, nepotismu je prolezlý úplně všemi vrstvami společnosti,” říká nám profesor fakulty múzických umění. 

“Problém Srbů je, že umí fantasticky vytvářet roli obětí, ale neumí si nikdy přiznat vlastní vinu,” shrnuje novinářka Žalka. Navíc je tento postoj přiživován ruskou propagandou, které zde navíc nebrání. Srbsko se navíc stalo evropskou základnou mnoha Rusů. Jak Putinovců, tak i těch, kdo z Ruska odešli. 

Dnešní Srbsko je rozdělenou společností. Soudit Srby podle jejich vlády nebo hlasitých podporovatelů Mladiće by však bylo chybou. Srbský národ v minulosti vedl těžké boje proti Turkům i proti nacistům. Je zvyklý a odhodlaný za svoje práva bojovat. Ať už jsou jejich nepřátelé venku či uvnitř. A za to si srbský národ zaslouží respekt.