Tam, kde Rusové bombardují. S českými legionáři Kronosem a Santou ve zničené frontové vesnici Lypci nad Charkovem.

S Kronosem a Santou se potkávám v malé vesnici za Charkovem, kde mají štáb. Malé místnosti vesnického domku dominuje velká obrazovka. Je rozčleněna na několik sektorů z kamer dronařů přímo na frontě. Paša, velitel týmu, ukazuje na obrazovku: „Tady, vidíte? Sedm Rusů. Navedeme na ně dělostřelectvo.“ Jako by to byla nějaká počítačová hra. Je to však válka, do které čím dál více vstupují moderní technologie, které mechanizují zabíjení. Ale je nemilosrdná stejně jako byly všechny války v historii. Zabij, nebo budeš zabit. Zákopy nebo díry po granátech, které pokrývají bojiště jako za první nebo druhé světové války. V jedné z nich proležel Ondřej těch dlouhých třináct hodin, zraněný, neschopný pohybu, pokrytý krví svou i mrtvého kamaráda, připravený se raději zastřelit. 

Teď už o tom ale vypráví ne snad bez problémů, ale s jistou smířeností. Byl zraněný několikrát za těch sedm let, co s různými přestávkami bojuje na Ukrajině.

„Já vím, že to zní asi strašně, ale nosím s sebou reprák, kde mám playlist posledního vzdoru. Když jsem ležel zraněný, neschopný pohybu mezi ruskými a ukrajinskými liniemi, pustil jsem si metal, Amur. Byl jsem připraven se zabít, věděl jsem, že Rusové u mě budou dřív.“ 

„Nosím s sebou reprák, kde mám playlist posledního vzdoru. Když jsem ležel zraněný mezi ruskými a ukrajinskými liniemi, pustil jsem si metal.“

— Ondřej, III. Mezinárodní Legie

Ondřejovi je devětadvacet a velí týmu dronařů III. Mezinárodní legie na Ukrajině. Na Ukrajině už je do bojů zapojen sedm let, už od roku 2014, kdy Rusko zabralo Krym. Teď mě společně s dalším českým legionářem Janem Trčkou s přezdívkou Santa veze vstříc frontové linii za vesnicí Lypci. Je to pár dní zpátky, co sem Rusové svrhli jednu z největších bomb používaných v současnosti na Ukrajině, třítunovou klouzavou pumu FAB.

Hypotéční brigáda legionáře Santy

Přesedám do zeleného vojenského pickupu a se Santou a Kronosem zahajujeme misi Lypci. Santu znám už delší dobu, natáčeli jsme společně na jaře. Před válkou, tedy před širokou invazí Ruska na Ukrajinu, byl hypoteční poradce. „Hypotéční brigáda,“ směje se pod vousy. Všechno se naučil postupně, byl mezi prvními, kdo přišli těsně po vypuknutí plnohodnotné války na Ukrajinu bojovat a přidat se k mezinárodní legii. „Jsem myslím jedenáctý člověk, který podepsal kontrakt,“ říká Santa. Také si prošel těžkými boji. Naučil se postupně vše praxí, byl součástí průzkumné jednotky, která operovala za ukrajinskými liniemi. Jednou se ale dostal do extrémně těžké situace, kdy celou jeho skupinu málem rozstřílel tank. V tu chvíli si řekl, že jestli to přežije, přestane bojovat. A přežil. Teď je ale jedním z nejpotřebnějších příslušníků legie – zajišťuje logistiku, přísun vybavení, munice, potravin, dronů. Využívá svých schopností organizačních i komunikačních schopností. To, co fungovalo u hypoték, pomáhá i v armádě. 

„Jsem myslím jedenáctý člověk, který podepsal kontrakt.“

— Jan Trčka (Santa), III. Mezinárodní legie

Ondřej řídí. Má na sobě kompletní balistiku, vše, co voják potřebuje k přežití v místech, kde je aktivní nepřítel. Sedím vepředu, o koleno se mi opírá Ondřejova zbraň. Trofejní. „Nám legionářům poskytuje nakonec největší land-lease Ruská Federace,“ směje se mladý velitel a průzkumník: „Rusové většinou rotují až po dvou nebo třech týdnech na nulové linii, takže si toho táhnou na frontu hodně. Když zabereme jejich zákopy, máme spoustu zbraní, munice i dalšího vybavení.“ Na kameru si Ondřej dává přes spodní část obličeje kuklu. Není to kvůli tomu, že by se bál či styděl veřejně ukázat svou tvář. Nechce Rusům usnadňovat jeho identifikaci. Pro armádu Ruské Federace jsou příslušníci mezinárodní legie vyhledávaný cíl. „Je tu hodně Američanů, což je irituje. A všude, kde se objevíme, dostanou bídu, takže i proto jsou na nás vypsané vysoké odměny,“ vysvětluje Ondřej. To platí samozřejmě i pro další jednotky – zejména pro bývalý Azov, dnešní elitní Třetí Šturmovou, ale i například pro Karpatskou Sič, kde slouží hodně cizinců.

Náš kryt dostal zásah

Míjíme první vesnice za Charkovem. Jak se začínáme přibližovat frontě, přibývá úplně rozbořených domů ve vesnicích. Ale to nejhorší mě čeká v Lypci. Byla jsem v téhle vesnici tak před dvěma lety, kdy se v okolí stabilizovala linie. Obyčejná ukrajinská vesnice, za jejímž katastrem vyrostly zákopy, sem tam na sebe obě znepřátelené strany vystřelily, minomety většinou. Teď nevěřím vlastním očím. I když se do vesnice řítíme děsivou rychlostí, míhá se mi před očima obraz zkázy. Čerstvé „příchody“. Na mostě obrovská díra. „Sem to muselo spadnout teď někdy, to tady minule nebylo,“ vyhýbá se kráteru na poslední chvíli Ondřej. Neexistuje tu dům, který by stál, z většiny jsou opravdu jen ruiny. Dojíždíme na místo, kam nás chtěl Ondřej uklidit, k domu, kde byl sklep a kde jsme měli mít na alespoň trochu pocit bezpečí. Kolem hoří ruiny domů. „Náš“ úkryt dostal přímý zásah, ze zbytků budovy stoupá zlověstný dým. Ondřej si uleví jadrným slovem. „Tak to je čerstvý příchod, tady jsem myslel, že nás na chvíli schovám. No nic, musíme najít něco jiného. Ještě jsou tu čtyřetážky, které víceméně stojí. Tady se nesmíme zdržovat, sem to pálí pořád.“ 

21. června na Lypci shodili Rusové svou první třítunovou naváděnou bombu FAB 3000 M-54. Rusko je začalo sériově vyrábět na jaře, poté, co se v boji osvědčili menší tunové nebo tunu a půl těžké KABy. Těmi Rusové zasypali oblast fronty na Avdijivce a teď na Časiv Jaru. A samozřejmě je každý den svrhávají i na charkovské frontě. Kromě toho sem dopadá samozřejmě i veškerá dělostřelecká munice. „Tahle fronta je saturovaná prakticky vším, čím Rusové disponují,“ potvrzuje Ondřej. V III. Mezinárodní legii má na starosti tým FPV dronů, průzkum a hledání pozic pro dronaře. Pozice pro ně je potřeba předem připravit, odminovat. I to je součástí Ondřejovy práce. Pokud zrovna nelétá na frontě s drony, pracuje na průzkumu. Jako velitel koordinuje celý tým.

„Tahle fronta je saturovaná prakticky vším, čím Rusové disponují.“

— Ondřej (Kronos)

Zastavujeme u čtyřpatrových bytovek. „Tohle byla asi KABa, tak jeden a půl tuny, je vidět, že spadla přímo na dům,“ komentuje sutiny, které zůstaly z bytovky. Před budovou, která ještě nedávno poskytovala domov desítkám Ukrajinců, se smutně krčí zbytky dětského hřiště, poničeného kusy zdiva, které vyletěly při výbuchu pumy. Není tu cítit zápach mrtvých těl, ani žádná nenacházíme uvnitř budovy, doufáme tedy, že lidé se stihli evakuovat před tím, než sem naváděná bomba dopadla. Jdeme se podívat do sklepa, který bude naším útočištěm v případě leteckého útoku. V sutinách mi Santa svítí na kamrlík s matracemi a prostěradlem. Tady spali lidé před tím, než se evakuovali nebo zemřeli někde v troskách hořících Lypci. Před oknem, které už je nad úrovní terénu, leží mrtvola psa. Zřejmě labrador nebo zlatý retriever. V prvním patře se dostáváme přes sutiny do bytu, kde leží vše v troskách. „Lidé tu nechali všechno, tamhle je mobil, tady šperky, hračky,“ ukazuje Santa. V pokoji jako zázrakem výbuch přežila kytara, na níž leží foťák. „Člověk si na tu zkázu postupně zvykne. Na začátku války, když jsme používali opuštěné domy jako úkryty, jsem se třeba snažil zjistit, co to bylo za lidi, co tady žili. Ale teď už jsem v tomhle asi otupěl,“ říká Ondřej. Jediné, co si legionáři ve frontových vesnicích dovolí vzít, pokud to najdou, je jídlo. Sušenky, konzervy. To, co by se stejně znehodnotilo. Vše ostatní by bylo rabování. „Nedávno jsem našel bonboniéru, tak padla za vlast,“ popisuje Ondřej. V místnosti bytovky, kde se zrovna nacházíme, ještě stojí ve vitríně skříně skleničky na víno. Je to neuvěřitelné, ale přežily to.

Vidím ušima

Venku před domem si na chvíli sedneme pod strom. Je tak 36 stupňů. Povídáme si, občas tu letní „siestu“ přeruší Ondřej, který trhne hlavou, zaposlouchá se a odtuší: „To je Mavick, náš dron.“ Ondřej se naučil za těch sedm let, co je na Ukrajině, vidět ušima. Poslouchá. Za tu dobu, co tu bojuje, ví přesně, co zrovna letí vzduchem, zda je to minomet, 155 mm dělostřelecký granát, jestli dopadne před jeho pozici nebo za něj. Pozná už i klouzavé bomby: „To je nový zvuk, zní to trochu, jako když letí stíhačka, ale je pomalejší. Už vím, když ten zvuk zachytím, že mám tak 40 sekund na to někam se schovat.“ 40 sekund. Rozdíl mezi životem a smrtí. „Když tu oblast, kde operuji znám dobře, už vím, kam se schovat. Sklep je jediné, co může pomoci, když to nespadne přímo na tu budovu,“ vysvětluje. 

„Na Ukrajinu přijel Ondřej zemřít.“

Na Ukrajinu přijel Ondřej zemřít. Velmi otevřeně vypráví o tom, že měl za sebou několik pokusů o sebevraždu. Pak vypukla plnohodnotná invaze na Ukrajinu. „Řekl jsem si, že to bude mnohem důstojnější. Že mohu pomoci Ukrajincům zastavit nápor Rusů. Sledoval jsem dění tady od začátku, od roku 2014. Viděl jsem tam podobnosti s rokem 1968 u nás. Ale Ukrajinci se rozhodli bojovat. Rozhodl jsem se jim pomoci. Musím říct, že válka mi otevřela úplně jinou životní perspektivu. Naučil jsem se vážit si života, každé maličkosti. Přesto všechno jsem připraven na to, že tady můžu umřít,“ vypráví mi v troskách rozbombardovaného domu.

Bratrstvo legionářů

Když ho naposledy zranili, odjel na rehabilitaci do Česka. Ale pořád měl v hlavě utkvělou myšlenku, že jeho kamarádi v boji jsou pořád tady. A potřebují jeho pomoc. „I když se tady v legii potkávají různé kultury, různé národnosti, tvoří se tu bratrství, která jinde nenajdeš. Ale kamarády taky ztrácíš. Když se ti to stane poprvé, je to emoční horská dráha. Spousta lidí propadá drogám, alkoholismu. Mně osobně pomohly hodně videohry. Odpojil jsem se od reality. Po pár letech si člověk zvykne, že kolem něj lidi umírají,“ krčí rameny Ondřej. 

Nejtěžší pro něj byla bitva o Bachmut, nevelké město na Donbase, které se stalo symbolem války na Ukrajině. Bylo to peklo. Ondřej sem původně vyjel na dva týdny, a nakonec z toho bylo 12 měsíců. Ze začátku to byla standardní operace, zákopová válka, přestřelky, ostřelování. Jenže pak Rusové začali svou dělostřeleckou doktrínu a zákopy doslova srovnávali se zemí. Těla ležela všude. Nebyla to bitva, ale jatka. „Viděl jsem na jednom místě třeba šedesát těl. Bachmut byl hrozně nebezpečný, Rusové měli výškovou převahu, jejich dělostřelectvo a tanky si s námi většinu času mohli dělat, co chtěli,“ líčí neúprosnou bitvu. Ta nakonec skončila dobytím města v květnu 2023 Rusy. „Rusové mají převahu ve všem - v lidských zdrojích, dělostřelectvu i dronech, ale zaostávají intelektem. Jdou do nesmyslných útoků. Běželi proti našim zákopům bez helem, bez vest, jen aby byli rychlejší. Jednu vlnu jsme rozstříleli, poslali hned další,“ vzpomíná na krutost války, jež se podobá těm dvěma velkým světovým. Nejdůležitější vlastností pro vojákovo přežití je podle něj trpělivost. Musel se naučit, že jen s chladnou hlavou se dají promýšlet další kroky. Díky tomu přežil – až doposud. 

„Po těch všech zraněních a po tom všem tady si říkám - mám já to zapotřebí? Už se sem nebudu vracet. Ale vždycky si nakonec řeknu, že tahle válka ještě není dobojovaná. Pokud by si všichni řekli to samé, co potom? Dokud má každý jednotlivec v celku motivaci, je stále naděje. Upřímně si nemyslím, že bychom byli kdy schopni vybojovat zpátky Krym, Doněck a Luhansk, vrátit hranice před anexí Krymu. Ale stále je tu možnost poměrně efektivně vykrvácet armádu Ruské federace a na tom teď pracujeme. Nastavení legionářů je takové, že nebojujeme za Ukrajinu, ale proti Rusům. Jsou tu lidi z Polska, Pobaltí, kteří vědí, že jakmile Ukrajina padne, tak jsou jejich sousedi Rusové. My je musíme vykrvácet,“ uzavírá, než se vydáváme na další šílenou jízdu přes rozbombardované Lypci vstříc normálnímu světu. Světu, který ale nemusí vydržet, pokud nevydrží linie obránců Charkova.