„Víc takových žen,“ říkají chlapi na frontě v místě, kde velí Runa.

Čekám, až velitel vydá rozkaz k odjezdu. Mezitím skupinka mladých vojáků nakládá auto, které za chvíli zamíří i se mnou na frontovou linii, do jedné z blindaží, krytých zákopů, odkud operují dronaři. Je únor 2025. Začínají se rozmáhat drony na optických vláknech. Létají už na 15 kilometrů a není proti nim jiné obrany, než je sestřelit. Dnes, o rok později, drony na optických vláknech létají mnohem dál, třeba i čtyřicet kilometrů. Obrana proti nim je stále stejná – sestřelit je. Přitom se na nebi nad prostorem kolem posledních ruských či ukrajinských pozic pohybuje dronů nesrovnatelně víc než před rokem. To, co se dřív nazývalo nulovou linií, dnes není linie, ale pásmo široké 15 nebo 20 kilometrů.

Kosťjantynivku svírá nepříjemná, vlezlá zima. Je tma a tísnivou atmosféru v poloprázdném městě dokreslují časté zvuky explozí. Někdy blíže, někdy z větší vzdálenosti. Město se postupně stává frontovou linií. Sedím v jednom z domků na okraji města, jedině tam u kamen je trochu teplo. Odtud za chvíli vyjedeme pozice skupiny mladých vojáků 28. brigády ukrajinské armády.

Proč je někdy lepší nerozumět

Nejnebezpečnější je vždycky cesta na pozice. To se nezměnilo ani za ten rok. Tehdy jsme vyjížděli v noci a vezl nás Démon, čtyřiadvacetiletý mladík, který už měl za sebou 6 let bojů. Tehdy v únoru 2025 jsem sledovala skupinku mladých vojáků v blindáži u Torecku. Tohle město již bylo zcela zničené a jen na okrajích se ještě držely poslední skupinky Ukrajinců. Démon měl v sobě drzost a bezstarostnost mládí, ale také léta vojenských zkušeností. V kabině džípu vládla bezstarostná nálada. „Víš, kámo, teď jsem si objednal uniformu do rakve,“ povídali si cestou na pozice nahlas Démon a jeho spolubojovník o tom, jak je to výhodné, dokud jsou naživu. Dron nás může trefit každou minutou. Pomyslela jsem si v tu chvíli, jak je milosrdné, když se válka odehrává v místech vzdálených, exotických, kde si musíte najímat tlumočníka, který stejně netlumočí všechno. Na Ukrajině (bohužel někdy) rozumím. Snažila jsem se tvářit stejně bezstarostně. “Asi před týdnem naše auto zaparkovalo dvacet metrů od blindáže, aby vyložilo zásoby. Jen to dodělali a auto se rozjelo, hned na něj zaútočil FPV dron. Jen díky náhodě je netrefil a dopadl kus stranou. Pravidelně sem něco dopadá. Před týdnem zůstalo efpévéčko zaseknuté v síti ve vchodu do blindáže a nevybuchlo. Dnes ráno ale už tady dron vybuchl a poškodil nám kabely. Asi 70 m od nás byly zákopy, které Rusové zničili před čtyřmi, pěti dny. Byli tam naši vojáci. Měli jsme mrtvé i raněné. Sto metrů na druhou stranu má pozice dělostřelectvo. Tam taky často pálí. Všichni tady ví, kde kdo je,” vykládá bez známky nějakých emocí Démon, velitel blindáže (tedy malé zemljanky plné výbušnin a dronů) 28. brigády ZSU. Začíná mi docházet, jak moc je to tu blízko linii a jak moc je to nebezpečné. Noc nicméně nějak přečkáme. Chlapi se tu střídají jednou za čtyři dny, právě kvůli tomu, že cesta je největší riziko. O rok později je už běžné, že chlapi zůstávají na pozicích minimálně týden, spíše tři týdny a vůbec nic výjimečného není strávit na pozici 75 dní. Pěchota má rekordmany, kteří vydrželi na pozicích i neuvěřitelných 470 dní.

Blindáž u Torecku jsme tehdy opustili stejně nebezpečně jako jsme do ní přijeli – už svítalo a my se řítili po holém poli zpět do Kosťjantynivky. Nezbývalo než zatnout zuby a doufat, že nás nepřátelská efpévéčka nenajdou. Čtyři hodiny poté, co jsme z blindáže zmizeli, byla ruskými drony zničena. Démon a jeho kluci se stihli evakuovat a přežili.

Třicet dronů, ale potřebovali bychom sto

O rok později jedu opět vstříc pozicích dronařů v pásmu bojových operací. Budeme blízko ruským pozicím. Situace se za ten poslední rok změnila k nepoznání. Je to zase mnohem nebezpečnější válka. Rusko drony chrlí neuvěřitelnou rychlostí. Ukrajinci v kvantitě zaostávají. „Na jednu pozici máme v průměru třicet dronů na den. Ale potřebovali bychom jich sto, v závislosti na bojové situaci,” říká mi jeden z velitelů 1. útočného pluku na Donbase. Drony jsou v současnosti alfou i omegou všeho dění na frontě, i když pěchota je stále potřeba a bez ní se obrana a obsazování pozic protivníka neobejde.

O souboji technologií mluví také česká dronařka bojující na Ukrajině pod přezdívkou Radouch. “Rusové měli rok víceméně náskok při vývoji dronů na optickém vlákně, my jsme se téhle cestě nevěřili. Když se ukázalo, že to smysl má, začali jsme to používat, nejdříve se střídavými úspěch. Teď už to umíme. Rusové ale zase strašně dlouho narozdíl od Ukrajiny neměli velké bombery. V tom je zase Ukrajina napřed a podstatně. Vampíry či Kažany se ovládají z fronty, ale už se také začínají dělat na Starlinku, což umožní jejich bezpečnější ovládání. Tyto drony mají na frontě největší ničivý účinek. Největší rozdíl je v tom, jak narůstá výrobní kapacita dronů,” dodává česká dronařka.

Mac a Runa

A právě za Vampírem jedu tentokrát. Vyjíždíme z Kramatorsku. Tam má na okraji města, které je už samo osobě dnes velmi nebezpečnou zónou, sídlo několik mužů (a žena) z 56. brigády ZSU. Veze mě sem Mac, český dobrovolník, bývalý voják, který pomáhá Ukrajincům v boji proti okupantům. Podporuje armádu, s výjimkou jedné staré babičky v obci Virnopilia, kterou si vzal pod ochranná křídla. “Myslím, že teď je nejdůležitější pomáhat vojákům, aby byli schopni se bránit a zamezit ruským postupům. Když sem budeme vozit kočičí a psí granule nebo konzervy, tak to válku nezastaví a zvířata i lidé se ocitnou pod ruskou okupací,” říká Mac. Vystupujeme spolu před zanedbaným domkem na okraji Kramatorsku. Přijeli jsme sem po silnici z Izjumu. Ta už je celá pokrytá sítěmi proti dronům, přesto se tu skoro každý den stane nějaký incident, kdy jsou ruské drony schopny zaletět dírami v sítích dovnitř a počkat si na první kolemjedoucí auto. Vojáci radí cestu vůbec nepoužívat. Jenže jet po ní je rychlejší než to zdlouhavě objíždět po rozbitých okreskách v bezpečnější vzdálenosti. Klíčová je v takovou chvíli rychlost. Mac rozjíždí svůj offroad na 180 km/h, zatímco já hlídám tzv. čujku. To je zařízení, které hlásí drony nad vámi. V případě, že jste v jejich hledáčku, se na displeji objeví naše auto. Pak se musí jet, co to dá a doufat.

Ale pořád to není tak těžký úkol jako dojet na pozice dronařů 56. brigády. Souhlas s tím, že můžu k nim na návštěvu mi dala Runa, občanským jménem Viktoria. Velí právě té blindáži a pojedeme na pozice společně.

Charlie Czech, auto Karla Kučery

V polorozpadlém domě s kadibudkou na dvoře se poprvé setkáváme. Mám pocit, že je to nejmenší žena, jakou jsem kdy viděla. Oproti skoro dvoumetrovému Macovi se zdá být ještě drobnější, i já si připadám jako obryně proti maličké dívce, která předtím velela dělostřeleckému týmu. Ale o tom, že výška není vše, mně přesvědčí hned vzápětí. “Chystejte se,” zavelí a vzápětí už má na sobě vestu, helmu i zbraň v ruce. Na pozice pojedeme Toyotou pojmenovanou po Karlu Kučerovi, který zahynul na frontě u Bachmutu v roce 2023. Mac ji přivezl pro Runinu jednotku z Česka. Přizpůsobila se době – nejenže musí být schopná projet rozbahněnou polňačku, která jen místy připomíná cestu, ale má na sobě důkladnou protidronovou klec. Bez ní by to bylo ještě rizikovější. Klecemi jsou opatřena skoro všechna auta, která se pohybují v blízkosti frontového území. Zmírňují dopady exploze trhaviny, kterou na sobě dron nese, protože dron exploduje při nárazu na klec, nikoliv na auto samotné. Posádce to zvyšuje šanci na přežití i na to, že auto zůstane pojízdné. Dnes se jako hlavní zásobovací trasa kramatorské fronty používá objízdná silnice z Olexandrivky až do města, v relativně bezpečné vzdálenosti pro ruské FPV drony. Silnice je dost přehnaný výraz pro tenhle tankodrom s krátery, chybějícími krajnicemi a s žalostnými zbytky asfaltu. Je celá zasíťovaná, ale i zde se čeká, že Rusové najdou cestu, jak útočit. Tady také dnes potkáte ta nejbizarnější válečná auta obalená klecemi. Do klece samotné pak jsou ještě pro zvýšený efekt zapíchané klacky, tak, že vůz vypadá jako jakýsi šílený pojízdný ježek z apokalyptického filmu. Potkat takové auto v noci je nebezpečné – jeho šířka je potmě nepředvídatelná.

Runa jen s úsměvem kývne ke dveřím, to znamená rozkaz k odchodu. Po celou dobu příprav je znát, že je jako velitelka všemi respektována. „Já jsem ji zažil v chvílích, kdy to nebylo jednoduché, kdy jsme byli pod palbou. Ona vždycky zachová chladnou hlavu a vydá ty správné rozkazy. Je to skvělá holka,” popisuje Mac svou osobní zkušenost se sedmadvacetiletou velitelkou.

 A když tam roští není?

Nasedáme do auta, dostávám pokyny, co budu dělat v případě útoku a až dojedeme na místo. Je to náročné, protože místo neznám, nevím, jak to tam vypadá a je tma. Ale přibližně vím, co čekat. Polezu nízkým, klikatým tunelem dolů, do těsné blindáže.

“V případě, že na nás zaútočí dron, vyskakuješ z auta a běžíš kamkoliv od auta. Když někde uvidíš nějaký roští, schováš se tam,” instruuje mě Mac. No, věci se snáz řeknou, než udělají – pozoruji v temnotě holou pláň, po které jedeme. 

“A když tam roští není?” 

“Tak si prostě lehneš, abys měla co nejnižší horizont.” 

Ano, teoreticky jsem na to připravená, taky nejedu na pozice poprvé. Charlie Czech nás pěkně natřásá, probíjíme se bahnem. Je zima, ale půda tady není pořádně promrzlá. Řidič i Mac mají na přilbě noční vidění. “Jsme tu, rychle vysedat!” ozve se asi po půl hodině. 

V blindáži už nás čekají. Jeden z mých příštích společníků mi galantně ukazuje, že se mám přikrčit na maximum a dávat pozor na hlavu. Oceňuji, že mám přilbu. Po pár metrech vstoupím do blindáže. Je tu teplo. Uprostřed stolek na počítače. V roku malinký vařič. V dalším rohu zásoby v krabicích, které se budou za chvíli připevňovat na poměrně velký dron Vampír. Posádka blindáže takto bude zásobovat pěchotu, která je ještě před námi a jinak se jí zásoby nedají dovézt. Auto by byla sebevražda, tak se vše potřebné zabalí do krabic a Vampír odletí několikrát shodit zásoby na domluvené místo.

Vše řídí Runa. Kromě zásob pro vlastní pěchotu dnes poletí i dva minometné granáty, které budou shazovat na nepřátelskou blindáž, patrně stejnou, jako je ta naše. 

Runa je součástí ukrajinské armády už osm let. Slouží v hodnosti starší seržant, studovala na vojenské akademii. „Je to už hodně let, úplná věčnost, co jsem v armádě,“ směje se mladá žena s nádhernými černými vlasy spletenými do copu. Ptám se jejích mužů, jaká je velitelka. Ale z toho, jaká vládne v blindáži atmosféra, je jasné, co mi odpoví: „Je skvělá. Rozumí nám, pomáhá nám, my pomáháme jí, když to potřebuje. Víc takových žen!“ zní ode všech jejích podřízených. Posádka se tu střídá po týdnu, ale Runa sem přijíždí každou noc. Stejně se každý den musí přivážet zásoby na shoz, baterie, náhradní díly, i munice. Runa je také zkušenou zdravotnicí. “Nedávno tady náš kolega utrpěl zranění, když venku připravoval dron ke vzletu. Zaútočilo na něj nepřátelské FPV. Ošetřila jsem ho, zavolali jsme evakuační vůz a vidíte – je zase tady zpátky na pozicích. 

“A když jsem přiletí teď dron…,” nestihnu dokončit větu. 

“Nebojte, pomůžu vám,” směje se Runa. Smích je na takových místech, jako jsou blindáže na frontě, nesmírně důležitý. Posádka musí vydržet velmi dlouho v těsné zemljance, což je na psychiku náročné. Nejlíp se tomu vzdoruje smíchem. A tak se vlastně pořád něčemu smějeme, než se svalím po zpáteční cestě zase na kavalec na kraji Kramatorsku.

Mezi bombami a minami

Drony samotné jsou jedna věc, ale musí na sobě nést také nálož, aby mohly efektivně ničit cíle protivníka. A munice se musí někde skladovat. Na jedno takové přísně utajené místo mě bere český bojovník s volacím kódem Arisu. Beru to jako projev velké důvěry. Nemám pásku přes oči, jen mě požádá, abych si vypnula telefon a nikde neudávala ani přibližnou lokaci skladu. Také uvnitř musím být opatrná a nefotit a a netočit něco, co by dalo Rusům sebemenší šanci místo identifikovat.

Zvenku není skoro nic podezřelého vidět, kopeček porostlý trávou v nudné a jednotvárné donbaské krajině. Vcházíme dovnitř a já ohromeně zírám. Už jsem toho viděla za čtyři roky od široké invaze dost, ale tohle ještě ne. Vypadá to jako bych se vrátila do časů druhé světové války. Prší a pod střechou jsou nataženy plachty, do kterých pravidelně buší kapky. Všude kolem mě jsou krabice s municí, vyskládané miny, minometné granáty i obrovské fugasné (trhavé) granáty FAB 16, vážící 16 kg. „Je to to největší a nejtěžší, co dostaneme pod dron,” ukazuje mi Arisu z 1. útočného pluku. Na Ukrajinu přijel bojovat pár týdnů po široké invazi. Má za sebou několik zranění, sám říká, že měl namále u vesnice Terny, kde ho zasáhly střepiny z minometného granátu. Tady velí dronové útočné jednotce. Kromě skladu munice mě bere i do dronové laboratoře. Takových je u fronty i poblíž ní spousta. Jsou to většinou prostory venkovských domů či hospodářských budov, kde se upravují drony k finálnímu použití na frontě. U osvětleného stolu plného nejrůznějších součástech, drátů, cívek, relé, pájek, pracuje Valiko, jak zní jeho volací kód. Je původní profesí radioinženýr, před válkou se zabýval profesionálně osvětlováním. A FPV drony. Právě montuje antény do nadzemní radiostanice. V armádě už se drony zabývá rok a půl. Nejdříve drony typu Mavic, dnes většími Vampíry nebo Kažany. V dílně se musí tovární nastavení dronů přizpůsobit podmínkám daného úseku fronty.

Do místnosti vstupuje náhle tmavooký voják s výrazně modelovaným nosem. Vůbec by mě nenapadlo, že na něj můžu mluvit česky. Je to Chrono, specialista 1. útočného pluku na velké drony typu Kažan (v překladu netopýr). Původní profesí je kuchař a z vlastní zkušenosti mohu dodat, že skvělý. Chrono se narodil na Kubě, ale vyrostl na Moravě, takže disponuje nezaměnitelným moravským přízvukem, ostatně stejně jako Arisu. Ochotně mě vede přes dvůr do své díly, kde nyní pracuje na jednom poničeném dronu. “Já jsem se všechno naučil sám. Zkrátka jsem si vzal zničený Kažana a funkční Kažan a díval se, kam vedou všechny ty drátky, ono je to jednoduché,” ani nezvedne oči od útrob velkého dronu, kde já vidím jen změť stovek drátů. Chrono ale postupuje přesně drátek po drátku. Nad námi se ozve charakteristické bzučení. Dron typu Šahíd. Ten typ dronů, který každým dnem masakruje nejen civilní budovy ukrajinských měst, ale také frontové a přifrontové oblasti. Ptám se Chrona, který dál nevzrušeně opravuje svůj poškozený Kažan, jak je tak ten Šahíd daleko, protože vrčení se ozývá dost intenzivně. 

„Asi tak 600 metrů,” odpovídá Chrono. „To je ještě dobrý. To máme čas.“

 

Líbí se vám naše práce? Reportérky můžete podpořit předplatným na webu www.reporterky.cz, na platformě HeroHero/Reporterky, odběrem kanálu Reportérky na YouTube nebo zasláním libovolné částky na číslo účtu 266867891/0600. Děkujeme!