Francie v plamenech. A Evropa, která se bojí pojmenovat vlastní selhání

Dívám se na záběry z Francie a je mi z nich úzko. Mladí lidé rozbíjejí výlohy, rabují obchody, odnášejí elektroniku, oblečení, všechno, co jim přijde pod ruku. Na některých záběrech vypadají rabující jako děti. Ženu, která se jim snaží vlastním tělem zabránit v rabování a prosí je, ať přestanou, odstrčí. Zoufalství tvé mladé statečné ženy mluví za sebe - takhle jsme to přeci nechtěli. Takhle studentské protesty vypadat nemají. Ale jde opravdu o studentské protesty? 

 A pak přichází obraz, který mě doslova šokoval. Historická radnice ve francouzském Limoges, postavená v 19. století, hoří. Plameny pohlcují střechu, její věž se hroutí k zemi. Stočtyřicetiletá památka mizí v ohni. Před očima lidí, kteří by ji měli chránit.

A já si kladu otázku: Co se to s Evropou děje?

Francouzské protesty začaly jako výraz nespokojenosti se školstvím, drahotou a zhoršujícími se životními podmínkami. To jsou legitimní důvody k demonstracím. Jenže to, co nyní sledujeme v ulicích francouzských měst, už dávno není jen studentský protest. Je to také násilí, rabování, žhářství a otevřené pohrdání zákonem.

Na některých demonstracích se objevují palestinské vlajky, do protestů vstupují různé radikální skupiny. Na záběrech vidíme velmi mladé lidi, některé sotva odrostlé dětskému věku. Často jsou to mladí lidé migračního původu. Netřeba si nalhávat něco jiného. To je prostě fakt. Ale ani palestinská vlajka, ani vzhled člověka nám samy o sobě neřeknou, kdo rabuje a odkud pochází. To musí zjistit policie. A veřejnost má právo znát výsledky.

Odmítám ale také druhý extrém. Tvářit se, že evropské problémy s integrací neexistují a že jakákoliv kritika migrační politiky je automaticky rasismus nebo krajní pravice.

Migrace sama o sobě není problém. Problém je migrace bez funkčních pravidel a integrace bez skutečných nároků.

Lidé se stěhují odjakživa. Utíkají před válkami, pronásledováním, chudobou. Sama jsem v mnoha zemích viděla, proč lidé opouštějí domovy. Viděla jsem válku, zničená města i zoufalství rodin, které neměly kam jít. A nikdy bych nechtěla žít v Evropě, která lidem v nouzi zavře dveře jen proto, že se narodili jinde.

Jenže solidarita nemůže znamenat rezignaci na pravidla.

Evropské vlády dlouhé roky řešily migraci především jako humanitární nebo ekonomickou otázku. Potřebujeme pracovní sílu. Musíme pomáhat uprchlíkům. Obojí je pravda. Jenže vedle toho existuje ještě otázka kulturní, společenská a bezpečnostní. Jak zajistit, aby lidé přicházející z velmi odlišných prostředí přijali základní pravidla země, ve které chtějí žít? Jak zabránit vzniku segregovaných komunit? Jak zajistit, aby školy, policie, soudy a sociální systém zvládaly změny, které migrace přináší?

A především: Co se stane, když stát tato pravidla nedokáže vymáhat?

Evropa musí umět říct jasnou věc. Kdo tu chce žít, musí respektovat zdejší zákony. Bez výjimek. Svobodu slova. Rovnost žen a mužů. Právo člověka změnit náboženství nebo nevěřit vůbec. Právo Židů žít bezpečně. Právo žen rozhodovat o vlastním životě. Právo homosexuálů nebýt pronásledováni.

To nejsou hodnoty, o kterých se má vyjednávat podle toho, z jaké kultury kdo pochází.To jsou hodnoty naší Evropy. A kdo tu chce žít, musí je respektovat. Bez výjimky. 

Stejně tak musí platit, že násilí a rabování nejsou legitimním způsobem politického protestu. Ať je páchá krajní levice, krajní pravice, islamisté nebo kdokoliv jiný.

Pokud cizinec páchá závažnou trestnou činnost, musí nést důsledky. Včetně vyhoštění, pokud to zákon a mezinárodní závazky umožňují. Pokud někdo organizuje terorismus nebo násilný extremismus, stát proti němu musí postupovat rozhodně. Ale kolektivní deportace lidí podle původu nebo neurčitého kritéria „nedostatečné integrace“ nejsou řešením. Byly by popřením právního státu, který chceme bránit.

A odpovědnost neleží jen na migrantech.

Leží především na evropských vládách, které mají nastavovat pravidla, vytvářet podmínky pro integraci a vymáhat zákony. Nestačí otevřít hranice a doufat, že se všechno nějak vyřeší samo. Nestačí postavit sociální bydlení a čekat, že se lidé automaticky naučí jazyk, najdou práci a přijmou hodnoty nové společnosti.

Integrace není jednosměrná ulice. Vyžaduje úsilí od těch, kteří přicházejí, i od společnosti, která je přijímá.

Pokud se o těchto problémech nebude mluvit otevřeně, prostor zaplní extremisté. Jedni budou tvrdit, že za všechno mohou migranti. Druzí budou popírat jakýkoliv problém s migrací. A mezi nimi budou dál růst nedůvěra, strach a nenávist.

Právě na tom dnes vydělávají politická hnutí napříč Evropou. Na selhání tradičních stran, na pocitu lidí, že jejich obavy nikdo neposlouchá, a na přesvědčení, že stát přestal mít situaci pod kontrolou. Což je v mnoha případech bohužel realita.

Jenže Evropa se nemusí rozhodovat mezi otevřenými hranicemi bez pravidel a masovým vyháněním lidí. Existuje i třetí cesta. Řízená migrace, důsledná integrace, vymahatelné zákony, funkční návratová politika a nulová tolerance k násilí a extremismu.

Znovu se dívám na hořící radnici v Limoges. Na padající věž, která přežila celé generace Francouzů. Je to děsivý obraz. Ne proto, že by dokazoval selhání migrace. To samotný požár nedokazuje. Ale protože ukazuje, co se stane, když se politický protest změní v beztrestnou destrukci.

Evropa nesmí ztratit schopnost pomáhat lidem. Ale nesmí ztratit ani odvahu chránit vlastní pravidla. Protože bez nich nakonec nebude bezpečným domovem pro nikoho.